Jarní povětří

A máme to tu opět. Mladá, nepříliš pohledná, naivní a relativně hloupoučká dívka polapená do sítí zvrácených ideálů. Bystrý a zapalený mládenec, buran, vyšlapávající tu správnou, rudě zbarvenou, cestičku našemu koťátku. Jet to celé v zaběhlých kolejích ubohých agitek, tasil bych bez otálení odpádek. Jenže... Helge to vzal malinko jinou a věru působivou cestou psychologického dramatu, vnitřních pohnutek, intelektuálně štiplavých prupovídek, hrdosti, lásky, obav z blížícího se uragánu zla a šílenství až po dramatickou krutou porážku vlastní důstojnosti (ani nevím proč, ale Hogerova postava mi velmi přípoměla Winstona Smithe z Orwellova 1984). Ústupek vlastním hodnotám, myšlenkám, moudrosti a to vše díky nevděčnému parchantovi. Sledovat morální úpadek Hogerovy postavy mě bolelo a nejhorší na tom celé je, že si vůbec nejsem jistý, jestli bych přes svou hrdost brutálnímu nátlaku doby rovněž nepodlehl. Nad agitačním opovržením Jany nad svým otcem opovrhuji pro změnu já. Soudruhem proti své vůli... (13.11.2015)

Věřil jsem, že tenhle malý národ zná cenu svobody, říká ve filmu jedna z hlavních postav, prokurista Stibor, člověk na rozcestí svého života. Aneb Únor 48 jinýma očima. Přestože Helge vypreparoval pouze vedlejší motiv z Otčenáškova Občana Brycha, je autorem překvapivě konzistentního rodinného dramatu, v němž zásadní politické okamžiky novodobých dějin vytvářejí jen důmyslné pozadí pro ústřední konflikt. Tím je spor o charakter. Pravda nebo lež? A co je vlastně pravda? Skutečně stojí za vším láska? Helgeho snaha přiblížit horoucně obdivovaný komunistický převrat bez růžových brýlí, s poněkud kritickým odstupem a bez zbytečného moralizování, se rozhodně v celkovém pojetí nemíjí účinkem, ba naopak. Jen těžko si lze představit vhodnější příležitost. Karel Höger v roli pokryteckého, strachem a obavami zajíkajícího se Stibora rozehrává jeden ze svých fenomenálních hereckých koncertů, přičemž v jeho podání se i lidská veš mění v sofistikovaného, starostlivého otce, který navzdory dobovým zvratům nemění charakter. Alespoň dočasně. Jarní povětří je ojedinělým svědectvím rozkladu morálních i společenských hodnot v jeho fatálních důsledcích a je tedy vlastně lhostejné, v jakých kulisách se právě odehrává. P. S. Högerův výkon by zasluhoval jakékoliv ocenění in memoriam. (31.01.2015)

Komorní drama o vztahu dívky s rodiči a přítelem. Politika asistuje v pozadí jako kulisa nutná pro doplnění charakterových vad či kvalit jednotlivých účastníků. Karel Höger zcela zastínil brilantní výkony ostatních, jeho filozofující otec sice není ústřední postavou, ale Höger pomalinku loupe slupku intelektuála a představuje nechutně slizkého šosáka. Jiskření mezi Libuší Švormovou a Jiřím Valou se také dočkáme v míře téměř vrchovaté. Malinko jsem váhala mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale za přítomnost fešného Jiříka Valů zkrátka musím film lehce nadhodnotit. (19.12.2012)

Hněte sebou, capouši. 1) Příběh je pěkný, všichni hrají hezky, ale s cinknutými kartami. Jestli v polovině roku 1939 bylo aktivních členů tehdy ilegální KSČ cca 20 000, tak už na konci července 1945 jich bylo asi 600 000, v březnu 1946 přes milión, v době Vítězného února 1,4 miliónu a v červenci 1948 už téměř 2,5 miliónu! Ti, co prolévali krev v boji proti fašistům, pokud přežili, byli jen nepatrnou částí stranických kádrů, které posléze prováděly prověrky a tvořily nadšený background politických procesů a dalších excesů tehdejší moci. Stejně jako po válce se při vyhánění Němců nejvíce angažovali ti, co měli sami máslo na hlavě, vyřizovali si soukromé účty anebo jen bezohledně dělali kariéru, tak stejná situace se opakovala po roce 1948 pod taktovkou nových komunistů. Viděno touto optikou získává příběh vstupu do strany s. Stibora stejně jako straníka Jindry zcela jinou, odlišnou, dimenzi. Totalita bude bita. 2) 35letý (!) fešný Jiří Vala (student lékařství Jindra) se své role hulvátského přiblblého nadšeného budovatele nových zítřků zhostil se ctí. Ovšem konkurovat vynikajícímu 52letému Karlu Högrovi (Janin otec) nemohl. (08.08.2015)

Další nenápadný skvost. Další Helgeho zrcadlo. Mrazivé, únorové, osmačtyřicáté. Vysokoškolská mládež, naplno ponořena do politického sprintu doby, vytváří fantastickou atmosféru, plnou vytříbeného, dobového slangu. Levičáci i pravičáci jsou naprosto v pohodě, než k nim tedy dolehne třídní boj. Dolehl i do jedné super měšťácké rodiny, plné pokrytectví a falše. "A ty myslíš..." "Myšlení dnes není v kurzu...". Soudruh Ctibor začíná novou kariéru, jednou nohou v boji, druhou stále u rodinného krbu. Není sám, který přešlapuje, vícero charakterů se dobrovolně chystá pokřivit. Velmi složitá doba, pohledem jednoho z nejpreciznějších režisérů československé kinematografie a excelentní herectví všech zúčastněných. (09.02.2012)