Jarní povětří

Věřil jsem, že tenhle malý národ zná cenu svobody, říká ve filmu jedna z hlavních postav, prokurista Stibor, člověk na rozcestí svého života. Aneb Únor 48 jinýma očima. Přestože Helge vypreparoval pouze vedlejší motiv z Otčenáškova Občana Brycha, je autorem překvapivě konzistentního rodinného dramatu, v němž zásadní politické okamžiky novodobých dějin vytvářejí jen důmyslné pozadí pro ústřední konflikt. Tím je spor o charakter. Pravda nebo lež? A co je vlastně pravda? Skutečně stojí za vším láska? Helgeho snaha přiblížit horoucně obdivovaný komunistický převrat bez růžových brýlí, s poněkud kritickým odstupem a bez zbytečného moralizování, se rozhodně v celkovém pojetí nemíjí účinkem, ba naopak. Jen těžko si lze představit vhodnější příležitost. Karel Höger v roli pokryteckého, strachem a obavami zajíkajícího se Stibora rozehrává jeden ze svých fenomenálních hereckých koncertů, přičemž v jeho podání se i lidská veš mění v sofistikovaného, starostlivého otce, který navzdory dobovým zvratům nemění charakter. Alespoň dočasně. Jarní povětří je ojedinělým svědectvím rozkladu morálních i společenských hodnot v jeho fatálních důsledcích a je tedy vlastně lhostejné, v jakých kulisách se právě odehrává. P. S. Högerův výkon by zasluhoval jakékoliv ocenění in memoriam. (31.01.2015)

Komorní drama o vztahu dívky s rodiči a přítelem. Politika asistuje v pozadí jako kulisa nutná pro doplnění charakterových vad či kvalit jednotlivých účastníků. Karel Höger zcela zastínil brilantní výkony ostatních, jeho filozofující otec sice není ústřední postavou, ale Höger pomalinku loupe slupku intelektuála a představuje nechutně slizkého šosáka. Jiskření mezi Libuší Švormovou a Jiřím Valou se také dočkáme v míře téměř vrchovaté. Malinko jsem váhala mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale za přítomnost fešného Jiříka Valů zkrátka musím film lehce nadhodnotit. (19.12.2012)

Pozoruhodná záležitost hned v několika ohledech, předně tedy je to krásně napsané, ty dialogy (i monology) stojí za to.. Herecký trojlístek - pan Karel Höger, mladinká Libuška Švormová a pohledný Jiří Vala - skvělý.. Ač jsem místy pociťovala pnutí a otevírala se mi kudla v kapse, dokázala jsem to ustát a vnímat film především jako psychologické rodinné drama, či spíše vztahovku jako řemen.. No a v neposlední řadě mě tento snímek donutil zamyslet se nad tím, jak bych se zachovala já, samozřejmě čistě hypoteticky.. Jsem moc ráda, že jsem se narodila o desítky let později a nikdo z mé rodiny není a nikdy nebyl soudruh, zaplať Pán Bůh.. (22.12.2020)

Hněte sebou, capouši. 1) Příběh je pěkný, všichni hrají hezky, ale s cinknutými kartami. Jestli v polovině roku 1939 bylo aktivních členů tehdy ilegální KSČ cca 20 000, tak už na konci července 1945 jich bylo asi 600 000, v březnu 1946 přes milión, v době Vítězného února 1,4 miliónu a v červenci 1948 už téměř 2,5 miliónu! Ti, co prolévali krev v boji proti fašistům, pokud přežili, byli jen nepatrnou částí stranických kádrů, které posléze prováděly prověrky a tvořily nadšený background politických procesů a dalších excesů tehdejší moci. Stejně jako po válce se při vyhánění Němců nejvíce angažovali ti, co měli sami máslo na hlavě, vyřizovali si soukromé účty anebo jen bezohledně dělali kariéru, tak stejná situace se opakovala po roce 1948 pod taktovkou nových komunistů. Viděno touto optikou získává příběh vstupu do strany s. Stibora stejně jako straníka Jindry zcela jinou, odlišnou, dimenzi. Totalita bude bita. 2) 35letý (!) fešný Jiří Vala (student lékařství Jindra) se své role hulvátského přiblblého nadšeného budovatele nových zítřků zhostil se ctí. Ovšem konkurovat vynikajícímu 52letému Karlu Högrovi (Janin otec) nemohl. (08.08.2015)

"Nic nemilujeme tak, jako vlastní představy o tom druhém…." Tento Helgeho film o ideálech mládí a ztrátě iluzí je skvěle vystaven a má výborně napsané dialogy. Hodně zajímavá je postava tatínka hlavní hrdinky Jany postavená po většinu času na typickém ("jen tak jako by mimoděk") herectví Karla Högera. Ten jeho suchý humor a cynické intelektuální hlášky to je vážně něco („Myšlení není v kurzu…“ „Člověk nežije tak dlouho, aby si mohl dělat nějaké morální exhibice...“ "To čemu se dnes říká charakter, to strašně podražilo, to je luxus…")... Každopádně žít s takovýto tatínkem, to muselo být pro idealistku Janu čím dál složitější. Hodně silná je scéna, kdy dotyčná sedí na stranické schůzi, a poslouchá, jak její tatínek mluví o svých důvodech pro vstup do strany, o kterých přitom ona dobře ví, že jsou to všechny lži a fráze. Jen ona ví, že on tam přeci "nepatří". Nebo že by ona "nepatřila" do světa svých rodičů? Onen závěr o nalezení sebe sama je vskutku silnej. (17.04.2022)