Stud

Velká samota mi přišla hodně zybtečná. Nevím, jestli tento pohled nezměnit, protože po dokumentu s Ladislavem Helgem mi bylo jsné, že tento pán to má v hlavě srovnané a ví, co dělá. To se týká i tohoto snímku - s tím dodatkem, že kritika, potažmo satira socialistického systému v Českosovensku byla (až na čestné výjímky) poněkud kontraproduktivní a její smysl se ztrácel. Tak se sám sebe ptám: kam vlastně patří tohle dílo? (02.03.2009)

Velké překvapení. Dnešnímu divákovi asi lecos nebude jasné, ale on dnešní divák asi těžko koukne na tenhle film o soudruhu tajemníkovi, který na krátko k rozumu přišel... Pántik je zvláštní herec se zvláštní mluvou. Když jsem s ním viděl kdysi Gottwalda, měl jsem dojem, že asi takhle Gottwald mluvil. Po Studu už vím, že to je zkrátka takový projev Pántika. Snímek je to dosti odvážný, ale v předjaří Pražského jara se zvolna začínalo mluvit o lecčems. Kritika měla jasné viníky. Vedoucí funkcionáře KSČ. U nejednoho soudruha se zjistilo, že i když se 20 let dřel pro dědinu nemusí být takovým světcem jakým se dělá. V případě Pánka je to o to horší, že si lecos ani neuvědomoval. Sebereflexe nula a když už se zdá, že by přeci jen svědomí mohlo iniciovat nápravné procesy, přejde noc a vše je ve starých kolejích. Velmi symbolický film, kde jako by se tušilo co přijde i ve skutečnosti. Krom dobových reálií vesnic na Moravě mne ve filmu zaujalo těch pár záběrů na úplně otřískané kostely. * * * * (01.02.2020)

Toto Helgeho dílo spadá všemi svými znaky do filmové československé vlny šedesátých let a vůbec do tehdejšího společenského dění. Revize klišé a frází se nevyhýbala ani všednodennosti. Příběh předsedy ONV z jihomoravského města (Břeclav ?), padesátníka, v jehož povědomí se pořád objevují montérky, obnažuje krizi režimu. De iure platí staré fráze, de facto společnost žije podle jiných, podstatně odlišných podmínek a hodnot. Chlapácká gesta ani staré postoje nezabírají ani ve vlastní rodině. Scéna v závěru filmu, v níž v předjitří stojící funkcionář hledí do okna autobusu, po němž stéká dešťová voda a zevnitř na něj hledí od něj odcházející dcera, je víc než výmluvná. O skutečné tváři režimu tyto filmy-téměřdokumenty vypovídají mnohem více než plakátové seriály typu VYPRÁVĚJ. (02.04.2014)

Poslední film Ladislava Helgeho je asi nejodvážnější z jeho tvorby a nejvíce kritický k tehdejší socialistické společnosti. Proto taky hned putoval do trezoru a Ladislav Helge měl zákaz dalšího točení. Vypráví příběh krajského straníka Pánka, který je zaslepen vlastním egem a nehodlá akceptovat jiné názory a ctí jen své zásady. Náhle musí řešit případ svého okresního předsedy Kvasila, kterého měl za vynikajícího soudruha a pracovníka. Kvasil je obviněn ze znásilnění nezletilé holky a z mnoha podvodů v družstvu. Pánek je na jedné straně proti jeho jednání, ale na druhé straně byl Kvasil podle něho přece vynikajícím soudruhem! Poslední třetina filmu, kdy je Pánek opilý (výborný Július Pántik) a přemítá, že se vším praští musela být pro soudruhy velká sada! Natáčelo se v Mikulově a přilehlém okolí. Hudba Svatopluka Havelky občas připomene Všechny dobré rodáky. Díky brněnskému kinu Scala jsem si mohl Stud vychutnat přímo z filmového pásu v rámci projektu "Dějiny na 8". Více takových projekcí! (25.10.2018)

“Směrnice jsou jedna věc a člověk druhá. Arnošt Pánek (Julius Pántik), předseda JZD, se vyjadřuje pomocí antitezí. Dřív než domyslí dopad vyřčeného (Já se snad vrátím k řemeslu.), tak nápad popírá. Pánek řeší problémy na úřadě, ale i doma, kde se proti „JEHO okresu“ bouří dcera. Kritika mocných je naservírována přímo. Po opakujících se scénách, které záměrně navozují stereotyp jednání, závěrečné hromobití a následný slunečný den zesilují rozervanost „hrdiny “. Ten nejdřív křičí na celé město, ovšem v závěru si opět v poklidu vykračuje. Zajímavý je i vztah šoféra (Štěpán Zemánek), který jakožto správný pikolík nezapomene podat klobouk… Soudruh Pánek má prostě „máslo na hlavě“. V závěru zní recitace básně „Vedro“ Roberta Rožděstvenského v podání Luďka Munzara. (24.02.2009)