Roma, città aperta
Rím, otvorené mesto
Rome, Open City
Režie:
Roberto RosselliniKamera:
Ubaldo ArataHudba:
Renzo RosselliniHrají:
Aldo Fabrizi, Anna Magnani, Marcello Pagliero, Nando Bruno, Maria Michi, Harry Feist, Giovanna Galletti, Eduardo Passarelli, Amalia Pellegrini (více)Obsahy(1)
Několik měsíců před válkou doslovně diktoval Rossellinimu a Sergiovi Amideovi jeden z vůdců partyzánského odboje jak den po dni probíhaly boje připravující osvobození Římu. Zanedlouho potom se filmaři rozhodli v troskách rozbombardovaného města natočit jeho příběh - Řím, otevřené město (1945). Ataliéry byly zničené, tak se natáčelo na autentických místech a na ukořistěný materiál od Němců. Centrem příběhu se stal osud kněze Dona Pietra, který financuje protifašistickou buňku v době, kdy nacisté svrhli Mussolliniho režim. Dalšími členy jsou komunista Manfredi a typograf Francesco. Manfrediho snoubenka Marina jejich činnost vyzradí gestapu a začíná dramatický souboj vrcholící obětí kněze i komunisty. Roberto Rossellini (1906-1977) využil svých zkušeností z dokumentaristické tvorby a vytvořil klíčové dílo italského filmového směru zvaného neorelismus. Napjatá atmosféra německé okupace a přiblížení sociální mizérie obyvatel činžáků v Otevřeném městu nezapře genialitu tvůrce specializujícího se na zachycení člověka v jeho přirozeném prostředí. (Martin Jiroušek) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (79)
Rosseliniho neorealistický majstrštyk musel ve své době na diváka útočit s podobnou silou, jaké dnes stěží dosahují nej-pseudo-dokumentárnější greengrassovské ataky. Půlstoletí ústupu kinematografie od kulis (narušeného až současným stěhováním kamer před zelené plátno) ale Otevřenému městu neprospělo, i když k němu inspirovalo. Když totiž odčarujeme kouzlo vnějších prvků výpravy a angažmá neherců, zřetelněji vyvstanou méně povedené prvky - scénář místy nabitý nesnesitelným národním patosem, amatérské figurkaření (postava velitele římského Gestapa by se v přednesu Harry Feista neztratila ani ve Třiceti případech), nevěrohodně idealizování sbližování komunistů a klerikánů a další. Film je nakonec přece jen nejsilnější v řeči obrazu a ve scénách, jež spasí výhledy do Říma otevřeného spojeneckému bombardování, dodnes nebývale silné scéně popravy či živelnost Anny Magnani, jíž ke smůle diváka odprásknou příliš brzy. ()
Sila tohohle snimku(ostatne jako vetsiny neorealistickych del) je v jeho autenticnosti. Myslim vsak, ze kdyby Rossellini v nekterych mistech jeste pritlacil na pilu, tak by to vubec neskodilo, protoze vetsinou mne tenhle snimek nechaval bez emoci. ()
Základní kámen neorealismu, který místy nudí a nebudí takový dojem jako třeba Zloději kol. ()
Jeden ze 150 nejlepších filmů všech dob podle ankety (119 hlasujících, především filmových historiků, z více než 100 zemí světa), kterou v roce 1982 uspořádalo UNESCO z podnětu Mezinárodní federace filmových klubů. ()
Takhle to dopadá, pokud režisér a scénárista jsou ochotní jít ve svém snímku až na dřeň. Rossellini a Amideo vycházeli z popisu skutečných událostí, které jim osobně převyprávěl jeden z vůdců italského odboje. A v troskách a rozvalinách vymobradovaného Říma rozehráli dva výše zmínění pánové excelentní studii protifašistického odboje. V čem excelentní? Takhle věrné zobrazení patologické, dusivé a napjaté atmosféry německé okupace jsem viděl jen ve VYŠŠÍM PRINCIPU. Příběh o statečnosti, odvaze a hrdinství odbojářů kontra sadismus a krutost německých katanů měl pro italskou poválečnmou generaci i silně očistný význam. ()
Po tomto filmu jsem si řek: Ano, takhle to asi bylo ... ()
Roberto Rossellini beze zbytku naplňuje definici neoralismu. Život v okupovaném Římě zachycuje v celé jeho kruté nahotě, bez jakýchkoliv příkras a z pozice "obyčejných" lidí, kteří nejsou jen načrtnutými karikaturami, ale živoucími osoby se sny, starostmi i slabostmi. Vyznění snímku napomáhá nepatrná časová prodleva mezi popisovanými událostmi a samotným natáčením. Dochází tedy až k autentickému zachycení dobové atmosféry, kterou celý štáb měl jisto jistě v paměti, přestože film nepopisuje konkrétní skutečnou událost ani osoby, ale inspirace nějakou je tady zřejmá... Výpovědní hodnota snímku se tak přibližuje až popsání "reality" a dnešnímu divákovi umožňuje nahlédnout do tehdejší dobové situace, to vše podpořené těmi nejlepšími uměleckými prostředky a přesvědčivými hereckými výkony. Řím, otevřené město není jen pouhý film, je to kus naší historie a způsobu nahlížení na ní. Ale především je to film o lidech, neboť ti historii tvoří. A v tom je jeho síla... ()
Film, který svou náladou a pojetím odpovídá době uvedení a ideologickému smýšlení jeho tvůrců. Hrdinové i zbabělci jsou patřičně zveličeny a útrapy války podtrhovány s kritickou obžalobou nacismu... z dnešního pohledu ale i dost zkreslující (a co všichni ti Mussoliniho přívrženci?) a vypočítavé... ()
Herecký výkon Anny Magnani je parádní. ()
Jistě film má své nudnější scény, ale jako celek působí dost silným dojmem. Herecké výkony dost kvalitní, hlavně herecký výkon postavy kněze. Ačkoliv je film na shlédnutí velmi těžký, nebál bych se ho doporučit dalším fandům válečného filmu, a hlavně těm co tvrdí že Italové nikdy nenatočili pořádný válečný film. ()
Neskutečně silný film! Příběh o odvaze za nacistické nadvlády se už okolnostmi svého vzniku stal nesmrtelným. I po filmařské stránce je však snímek skvělý - příběh odsýpá, nechybí nečekané zvraty, napětí stoupá, postavy jsou velmi zajímavé a dobře zahrané, dialogy jsou přirozené a poutavé a hlavní hrdinové dokážou i bez přehnaného patosu vyjádřit jasně své přesvědčení. Mnohé scény filmu se vám hluboce vryjí do paměti. Mě osobně velmi potěšila postava kněze Dona Pietra. Jednoznačně stojí za zhlédnutí i dnes! ()
Téma druhé světové války bylo ve filmu propráno ze všech možných úhlů a perspektiv. Máme filmy o statečných, umírajících a hladovějících vojácích na všech frontách a bojištích, o geniálních a pyšných generálech, o strádajícím civilním obyvatelstvu, o národních odbojích, o letcích, námořnících i pěších vojácích. Téma druhé světové války se zdá být nevyčerpatelnou studnicí silných příběhů, které nikdy nepřestanou fascinovat filmaře ani diváky. Rosseliniho „Řím, otevřené město“ vyčnívá především svojí autenticitou, která je dána tím, že vznikl hned po skončení války ještě v roce 1945. Smyšlený příběh zasazený do reálných kulis poničeného Říma byl natočený jen s omezenými prostředky, což však ve výsledku přispělo k daleko upřímnějšímu zachycení reality než vypiplaná drahá produkce. Zajímalo by mě, jak silně byl film prožíván v době svého uvedení, kdy válka ještě nebyla dávnou historií, ale živou vzpomínkou. ()
Pokud si nějaký film pustím 3x a pokaždé mě uspí, tak to je buď blbost, nebo to není šálek mého čaje. No počtvrté jsem to dokoukal a asi to bude o tom šálku... Mnozí tady poukazují na dobu vzniku, ale viděl jsem mnoho lepších a poutavějších válečných filmů natočených ve válce, nebo těsně po ni. Italové mi nějak nesednou... ()
Málokdy se podaří vidět takto autentický film. Určitě velká výzva pro režiséra. V hercích rezonují nedávné události a na jejich výkonech je to znát. Film má silný příběh, realistický scénář. Stojí za dívání. 4* ()
Není právě v té "prázdnotě dialogů" něco, co hluboce vypovídá o vztazích a rozpoložení postav? Hlavní postava kněze má dialogy napsané naprosto bravurně. Kněz vždycky dovede ulevit duším, které se k němu utíkají, ale také být nemilosrdně tvrdý vůči nacistům. O hloubce lásky snoubenců nám všechno napoví věta "Pojď si sednout na schody, jako tenkrát poprvé, pamatuješ?" Nebo třeba způsob, jakým spolu komunikují herečky v divadle, je skvělou ukázkou jejich vzájemných sympatií a antipatií. Vše je řečeno jen v náznacích, protože také ne se všemi účastníky spiknutí je dobré sdílet všechny informace. A proto jde o napínavý film a ne o dialogy o ničem, které se musí přežít. ()
Film má hloubku, má své důležité místo v dějinách filmu, vtáhne...jen je škoda, že Rossellini zůstal při zemi v oblasti stereotypního vykreslení mužů hrdinů a žen fiflenek nebo obětujících se matek. V tom se od škatulek předešlé doby nijak moc neodlišil (a ne, nedělali to tak úplně všichni, šlo to i tehdy lépe). K tomuto tématu doporučuju vynikající recenzi "Neorealism´s Closed Gates: The Women of Rome, Open City" na Cleojournal.com. od Sarah Gadon. ()
Související novinky
46. ročník LFŠ odhaluje program
Od pátečního poledne 7. 8. až do středeční noci 12. 8. 2020 nabídne Letní filmová škola plnohodnotný program, vedle historických a současných filmů se dostane i na divadla, koncerty a další… (více)
Řím, otevřené město? Spíše bych tento film nazval "Řím, stále ještě okupované město". A v tomto městě probíhá čilá partyzánská aktivita, do které se zapojují nacionalisté, komunisté, kněží a také mladí kluci. V roce 1944 jsou SS v Římě velice aktivní - snaží se zatknout Luigiho Ferrarise (který se skrývá pod jménem Giorgio Manfrerdi), což je komunista a velitel protinacistického a protifašistického odboje. Jeho pronajímatelka bytu jej však zavčas varuje a on uteče po střeše pryč. Dostane se do domu Francesca, dalšího antifašistického bojovníka. Zde se setkává s Pinou, Francescovou těhotnou snoubenkou, která žije hned vedle. Pina je viditelně těhotná a původně si myslí, že Giorgio je tajný policajt. Pomůže mu zkontaktovat Dona Pietra, katolického kněze, který pomáhá odboji. Luigi jej požádá o přesun peněz a zpráv pro odboj, protože Luigiho gestapo zná. Kněz to ochotně udělá. Kněz má také další den oddávat Pinu a Francesca. Vedou spolu rozhovor o tom, proč je Bůh nechává tolik trpět - lidé prý nepracují na svém zlepšení. Pina má syna Marcella, což je rozverný ministrant, který se dal dohromady se zmrzačeným mladíkem, a společně odpalují bomby v rámci vlastního odporu. Pinina sestra, neschopná umělkyně jménem Laura, stojí při ní, ale pracuje v kabaretu, kde slouží nacistům a fašistům. Je také starou kamarádkou jisté Marini, Luigiho přítelkyně, která také pracuje v kabaretu. Marina také pracuje v kabaretu. Stala se z ní prostitutka kvůli luxusu a také je závislou na drogách, a to díky zrádné Ingrid, což je manželka místního nacistického velitele gestapa, majora Bergmanna. Bergmannovi oddaně pomáhá šéf italské policie, který má podezření, že Luigi je ve Francescově bytě. Dojde tedy k masivní razii, k obklíčení domu s Francescovým bytem, během kterého jsou všichni obyvatelé domu vyhnáni ven a desítky mužů jsou zatčeny. Luigimu se povede utéct, ale Francesco je naložen na korbu náklaďáku a odvážen pryč. Zoufalá Pina se za ním rozběhne, prorazí kordon vojáků, a při tom je zastřelena. Velice smutná scéna, Marcello přišel o maminku a kněz Pietro ji vezme do náručí a pomodlí se. Předtím se knězovi povedlo pod rouškou modlitby za umírajícího starce proniknout do budovy a schovat všechny zbraně a bomby. A začíná druhá, mnohem akčnější a zajímavější část filmu. Konvoj aut s italskými zajatci je přepaden bojovníky odporu a většina zajatců uniká. Francesco se znovu spojí s Luigim a oba se vydávají za knězem, který je schová v klášteře. Oba se pak vydávají do hostince, kde žije a pracuje Marina. Luigi vidí její životní styl a drogy, a tak se spolu pohádají, a ona ho za to zradí a nahlásí nacistům! Druhý den ráno Luigi, Francesco, Don Pietro a jistý rakouský dezertér odcházejí do kláštera. Jsou však přepadeni Němci a jen Francescovi se povede utéct. A tak začíná Bergmannovo vyšetřování a vyslýchání na ústředně gestapa, během kterého nebude nouze o mučení, bolest, řev a také hrdinství. Byl to celkem drsný a realistický film, na kterém mě nejvíce udivuje to, že byl natočen rok po událostech, které zobrazuje, tudíž věřím v jeho celkem vysokou věrohodnost. () (méně) (více)