Lesní chodci

Režisér Ivan Vojnár je znám svými dlouhometrážními dokumenty ze života vězňů, chovanců psychiatrického ústavu, bezdomovců – a nyní se pokusil své “znalosti” spojit v jeden celovečerní hraný film, vlastně hraný dokument. Obrat lesní chodci znamená v řeči bezdomovců lidi, které toulání láká víc, než pohodlný usazený život většiny národa. I oni sice hledají nějaké jistoty, mezi podivnou většinou, které nerozumějí, je však nemohou najít. Klidně se seberou a vyrazí někam na výlet na nekrytém vagónu nákladního vlaku , v zimě stráví noc v lese, práce jim moc nevoní a jejich děti jsou geneticky předurčeny k životu zlodějů a prostitutek – a k toulání. Poměrně jednoduchý příběh Lesních chodců se soustřeďuje zpočátku na jednu takovou čtveřici a posléze i na její děti. Hlavní postavou je samorostlý filozof Rufus v excelentním podání Jiřího Schmitzera. Ten, když už nemá na pivo, jde zastavit svou kytaru a seznámí se tak se svou budoucí ženou. Jeho přítel z toulek, Čerčil (Zdeněk Novák), se zase seznámí s psychicky labilní dívkou. Zpočátku spolu vyrážejí na toulky, ale pak otěhotní Rufusova žena a najednou jí tento styl života přestane vyhovovat. Jednoho dne si vezme jejich syna a uteče do ústavu, kde se uchytí jako instruktorka aerobiku. Čerčil nedokáže unést labilní stavy své dívky a uteče, nejspíš do Austrálie. Dívka je však těhotná. Poté, co porodí holčičku, přestane úplně komunikovat s okolím a pak se ztratí. Problémy tohoto jinak dovedně sestaveného filmu, jemuž nechybí syrová a barvitá atmosféra, jsou několikeré. Předně nejde o film, ale v podstatě o dokumentární výpovědi ve stylu předešlých Vojnárových filmů, přičemž z původní předlohy Martina Ryšavého prý nezůstal kámen kameni. Hraný dokument má jistě své místo v kinematografii, ale spojení známých hereckých tváří (vedle Jiřího Schmitzera je to Josef Vinklář) s neherci působí poněkud nesourodě. Stejně tak snímek nabízí pohled poněkud jednostranný. Jednoznačně fandí lidem na okraji společnosti, o nichž vypráví, ale například ve scéně s průvodčím ve vlaku chybí jakýkoliv náznak toho, jaké problémy setkání s podobně postiženými lidmi průvodčímu v jeho práci přináší. Rovněž neustálé citace z historických novin, pamfletů a depresivních divadelních textů vyznívají z úst bezdomovců trošičku křečovitě, a to zvláště ve chvíli, kdy se nejprve baví o běžných rodinných problémech a následně na sebe vybalí podobná moudra. Na druhou stranu kameraman Ramunas Greičius (dvorní tvůrce Alice Nellis) dokazuje svou profesionalitu a bravurnost v obrazovém vidění. Opět, stejně jako např. u Výletu, dokáže v každém záběru najít určitý zajímavý úhel, prostřih nebo děj v druhém plánu, takže je radost na takto pěkné obrázky koukat. Současně vytváří výše zmíněnou atmosféru filmu, kdy již jen dívání samo o sobě esteticky povznáší. A nutno dodat, že výborně je začleněna i pomalá, meditativní hudba manželů Havlových, která onu atmosféru dotváří. Lesní chodci nejsou špatný film – výtvarnou stylistikou, upřímností drsné výpovědi a poukázáním na problémy, před nimiž většinou zavíráme oči určitě patří mezi nadprůměrné projekty. Na druhé straně téma bezdomovců patří v nejen evropské kinematografii k tak provařeným tématům, že ani na festivalech toto dílko nebude mít lehký život, natož pak mezi běžnou diváckou populací, která jasně dává najevo, že stojí spíše o optimistické filmy s alespoň jakous takous nadějí.   Výtvarně a kameramansky dokonalé dílko, jež však pokulhává v hereckých výkonech i celkovém vyznění. http://web.archive.org/web/20030411070928/http://filmpub.atlas.cz/clanek.asp?clanekid=2700 (30.06.2013) (méně) (více)