Tři billboardy kousek za Ebbingem

Velká antická tragédie přenesená do kulis amerického maloměsta v Missouri. Téma žalu a jeho vstřebání a vyrovnání se s ním nebylo snad v americkém filmu zpracováno lépe (hodně blízko byl ještě Wind River), tady se ovšem jeho absorbováním mění v čirý hněv, pokus o odplatu (lhostejnému) světu. Je opravdu zajímavé, jak často je tenhle motiv, motiv vzít spravedlnost do svých rukou, přítomný v americké kinematografii a asi dost vypovídá o národním (minimálně jižanském či středo-západním) charakteru - je v tom něco z nedůvěřivosti k systému i ozvěna vypjatého západního individualismu. Násilí plodí (často) zase jen násilí a pokus zjednat (si) spravedlnost může obsahovat víc než jen stopové množství nespravedlnosti. Pomsta může být horší než původní zločin. Martina McDonagha jsem po jeho předešlém filmu odepsal, o to více mne jeho Tři billboardy překvapily...i přes často používanou nadsázku neuvěřitelně komplexní a pravdivý film! Zvláště cenné je právě vyvažování bolesti humorným, téměř každá scéna primárně koncipovaná jako tragická je vyvážena humorem obvykle maximálně podvratným a nekorektním. Samozřejmostí je skvělý casting a vynikající herecké výkony, stejně jako režisérská jistota spojená v tomto případě vkladem autorského filmu i originální scenáristickou linkou s velkými a častými zlomy, poplatnými žánrovému ukotvení. (17.02.2018)

(1001) Olala, don't funk with my billboardy. Musím o tom ještě přemýšlet a čekala jsem něco trochu jiného, což není chyba samotného filmu. Možná se mi časem rozloží, o čem to bylo. Vývoj postav nepochopitelný v daném časovém rámci. S některou doprovodnou hudbou jsem měla mírné problémy, zejména s těmi písničkami, kousky napsané Carterem Burwellem jsou the top. A ještě mi tam neseděla spousta podivných detailů, jakože třeba v rámci poslední scény v autě je z jednoho úhlu vidět ve tváři Frances spoustu nervozity, pohybuje pusou a sahá si rukou na tvář a hned v dalším navazujícím záběru z jiného úhlu je její obličej kamenný, nehybný, ruku má někde jinde... Nevím, no. Ve filmu o niterním prožitku mi takovéhle věci přijdou přinejmenším velmi rušivé. Nebo třeba celá ta scéna, kde všichni jako jedna šťastná klaka vylepují na shořelé billboardy duplikáty plakátů je náladou a vším úplně mimo kontext všeho, co se zatím stalo, a ze zpětného pohledu i co se ještě stane. Takové skoky a výkyvy mi dost maří snahu se na film napojit, respektive celý projekt ve mně vytváří velmi nedefinovatelný dojem. Ještě před měsícem bych nemyslela, že něco takového řeknu, ale já teď držím pěsti tomu Dunkerku, ať vyhraje, co se dá. (Lucas Hedges zase skvělý, ten mi udělal velkou radost.) (05.03.2018)

McDonagh ani po přesunu do severoamerické díry nezklamal. Překvapivé, syrové, těžce nekorektní a přesto tak zatraceně poetické. Co mi to jenom připomíná?:-) Burwellův znepokojivý hudební doprovod sedí jak pr*del na hrnec a upřímně doufám, že jak McDormand, tak Rockwell nakonec získají - krom již vyhraného Glóbu - i toho Oscara, protože jinak už vážně nevím, co by páni porotci víc chtěli. (P.S.: "Bruggy" zůstávají nepřekonány.) (30.01.2018)

„Tvoja posledná spomienka na mňa bude, ako sme spolu porazili temnotu.“ Zvláštny film. Žánrovo strašne roztatárený. Ale drží pokope. Režisér sa pritom pohybuje po tenkom ľade – odľahčovať príbeh o žene, ktorej znásilnili a brutálne zavraždili dospievajúcu dcéru, by ako komédiu asi nechcel vidieť nikto normálny, nech by bola akákoľvek dobrá (scény so zubárom a kňazom). On sa však vynašiel a nezosmiešňuje úvodnú tragédiu, ale až jej následky – t.j. boj matky s veternými mlynmi (resp. s miestnou políciou a krátkozrakosťou niektorých zakomplexovaných obyvateľov). Tá je od prvých sekúnd zobrazená ako banda hajzlov, ktorí by nemali robiť v polícii, ale niekde v lese a tam by ich mal zavaliť strom. No scenár je strašne osviežujúci a len čo tým zmrdom začnete priať niečo veeeľmi škaredé, všetko sa nečakane prudko otočí. S postavami je to komplikované, pretože skoro každá (až na maniaka Sama Rockwella, z ktorého sa nakoniec vykľuje najnepravdepodobnejšie spojenectvo na svete, ale osobne si myslím, že jeden list na takú radikálnu zmenu povahy bohužiaľ nestačí) má svojím spôsobom pravdu (polícia vraha nenašla, ale snažila sa, avšak pátranie uviazlo na plytčine, čo je pomerne bežná policajná prax). Nedá sa to ľahko komentovať bez spoilerov, ale skrátka je tam veľa zvratov, ktoré nie sú šokujúce v zmysle Šiesteho zmyslu, ale pôsobivé v zmysle, že otáčajú žáner celého filmu, alebo sa hrajú s dôležitosťou postáv (scénu v stajni som fakt nečakal a slušne mi odpálila dekel). Nemám v láske Frances McDormand a nemusím coenovský štýl (je to výrazne coenovské napriek tomu, že s tým bratia nemali nič spoločné – ak teda nerátame to, že McDormand je vydatá za Joela Coena, ehm). Ale toto ma proste bavilo. A ani mi príliš nevadili dve brutálne náhody (nočné počúvanie hudby na policajnej stanici, priznanie v bare), zbytočnosť niektorých postáv (Peter Dinklage) a nedokončenosť niektorých vedľajších línií (Rockwellova matka, synovo potenciálne šikanovanie v škole). Veľmi rád by som videl dvojku. Čím viac tento film vidím, tým vehementnejšie vo mne evokuje podobné povznášajúce pocity, ako Vykúpenie z väznice Shawshank. (17.01.2018)