Romeo a Julie na konci listopadu

,,Já jsem ještě neobrostl mechen. Já jsem ještě živej!" Jaroslav Balík je dosti zvláštním režisérem nebo-li filmovým vypravěčem příběhů (lidově řečeno). Ve dvou filmových knížkách vydaných v 80. letech, které jsem měl nedávno vypůjčeny z knihovny, byly jeho filmy nesmírně vychvalovány pro důsledná zpracování námětů ze současnosti tehdejší socialistické společnosti. Bohužel zrovna onen aspekt, který si soudruzi na jeho dílkach tolik cenili, trochu sráží můj dojem z filmu. Po titulcích s melancholickou hudbou Karla Mareše a krásné dlouhé scéně v kavárně, kde se dva vdovci zcela náhodně seznámili a dávejí se do řeči, následuje až podprůměrný ponor do Pluhařovic rodiny s nevýraznými vedlejšími postavami a pak mnohokrát jakési dokumentární záběry mapující tehdejší mládež a rušný život ve městě. V jiném filmu by mi podobné záběry snad ani nevadily či bych je i možná ocenil, nicméně v onom melancholickém rozpoložení, do jakého mě dostaly scény s hlavními protagonisty, na mě působili až moc rušivě (včetně objevující se bigbeatové muziky). Škoda, neboť Romeo a Julie na konci listopadu by zcela určitě fungovali i jako ryze nadčasový příběh bez podobných reálií. Na začátku jsem měl pocit, že tak slibně rozjíždějící se příběh o vztahu dvou stárnoucích lidí v podání takových herců jako jsou Karel Höger a Dana Medřická, nemůže nic pokazit. Samotné dialogy z pera Jana Otčenáška napokon dávají všem jejím společným scénám osobitné kouzlo. Za lidský příběh ze života, podbarvený nádhernou Marešovou hudbou a s dojímavým závěrem bez pátosu, a za dva velké herce v hlavních rolích dávám rozhodně 4 hvězdičky. To krásné pohlazení po duši zde i přes výhrady nakonec dorazilo. 80% #Challenge Tour 2019: 52 let filmu za 52 týdnů (05.04.2019)

Jednoduše krásný film. Nejdřív jsem čekal něco ve stylu Polibku na cestu akorát v černobílém kabátě. Ale tohle bylo něco tak laskavého, příjemného a samozřejmě výborně herecky zahraného, že se tomu Polibek nemůže rovnat. Musím říct, že jsem věřil snad každému aktérovi jeho roli (ale samozřejmě pan Höger u mě zabodoval nejvíce). Ten konec, ač je de facto happy-endový, mi vůbec nevadil, právě naopak, byl krásný. Aneb láska kvete v každém věku. (13.07.2008)

Československý televizní film o tom, že láska kvete v každém věku. Pouto, jež postupně vznikalo mezi K. Högerem, jehož jsem snad nikdy neviděl hrát tak positivní, aktivní a optimistickou osobu jako jeho bývalého stavitele mostů Karla Pluhaře, a tradičně skvělou D. Medřickou, je vystiženo velmi přirozeně a citlivě se vzrůstající intenzitou. Podobně jako u hry od Shakespeara i zde vztahu brání jejich rodiny, manipulativní a pasivní rodina Högerova a nepříliš psychicky vyrovnaně působící sestra Medřické (A. Hegerlíková). O skvělém výkonu hlavních postav nemá smysl dlouze diskutovat, obě zkušené hvězdy si lásku v jejich životním listopadu určitě užily a zahrály dle očekávání výborně. Zajímavé je sledovat rozdíly v životním elánu u rodiny Pluhařů, čili mile a vyrovnaně působící dědeček a naproti tomu sobecká, nesoudržná rodina (křivák syn J. Langmiler, arogantní snacha L. Švormová, nevýrazná dcera Z. Hadrbolcová a nevšímavý, duchem nepřítomný J. Teplý). Teplého herectví je vskutku ojedinělým úkazem na československé scéně, ač herec menších rolí, vždy svou neuvěřitelně individuální interpretací výrazně zaujme. Balíkovo romantické drama je plné životního optimismu a moudrosti a je natočeno velmi citlivě, téměř až dojemně. (15.01.2015)

Kupodivu to nebyla jen metafora - jejich rodiny sice spolu nesoupeřily, ale obě byly proti vztahu ovdovělého otce a opuštěné matky. Höger s Medřickou předvedli herecký koncert a do zaprášených a zakouřených reálií počátku normalizačních let vnesli prvorepublikovou noblesu ("Jsou dneska ještě pasáčci? Tak ne... tak mládež... nebo ještě lépe - družstevní mládež..."). A navzdory smutnému bilancování nesplněných snů úžasně vitální film o stáří: "Já jsem ještě neobrostl mechem. Jsem ještě živý!" // 85% (13.05.2023)

Mimo Högera a Medřické, jejichž výkony jsou nezpochybnitelně výborné, film ale nestojí jen na nich. Naopak nebýt skvělé Marešovy hudby a vynikající (místy geniálně dokumentární) kamery Opletala, to celé perfektně sestříhané a skloubené, nebyl by celek takovým, jakým je. Době vzniku bylo snad nutné přidat "družstevní mládežníky" do slohové práce místo pasáčků, na druhé straně je krásné, jak si manželé čtou noviny: nejdřív muž otevře Lidovou demokracii, pak žena Svobodné slovo (Rudé právo nějak opomenuli). Tentokrát ocením plnými 5 hvědami při 90%, 4.2.2016. (04.02.2016)