poster

Poslední rodina

  • Polsko

    Ostatnia Rodzina

  • anglický

    The Last Family

  • Slovensko

    Posledná rodina

Životopisný / Drama

Polsko, 2016, 124 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • evulienka3
    *****

    Presne takto si predstavujem životopisný film, klaniam sa a kričím: "Konečnéééééé!!!" Neopísateľný zážitok ...(25.2.2017)

  • xxmartinxx
    ****

    Film prakticky objektivně bezchybný, který uspokojí jako předm analýzy i jako vtahující příběh jedné dysfunkční rodinné jednotky. Osobně na podobné chladné studie nemám buňky a pětihvězdičkové hodnocení si umanutě vyhrazuju pro filmy, se kterými subjektivně souzním, ale tady obzvlášť cítím velký respekt i přesto, že mi režisérovy skvěle realizované volby úplně neinklinují. 4 a 1/2(31.3.2017)

  • Matty
    *****

    Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90%(11.11.2016)

  • Jhershaw
    ****

    Aniž bych si tu přečetl doporučení takového postupu, šel jsem na film nevěda o čem bude, čistě na základě doporučení a hodnocení - a všem, kdo Beksinského příběh zatím neznají, doporučuji totéž. Film se hodně odvíjí od jeho postav, těžko se dá s nějakou 100% sympatizovat a sžít, ale minimálně dokážou zaujmout svou neobyčejností, případně časem získat určitý respekt. Pečlivá režie a kompozice dlouhých záběrů napomáhá se stát zvídavým pozorovatelem a nahlédnout podrobně do života jedné netypické rodiny (a dost by mě zajímalo, jak moc je to podle skutečných událostí).(15.5.2017)

  • J*A*S*M
    *****

    Životopisný film o slavném polském malíři Zdzisławu Beksińském (jehož některé obrazy, jak jsem zjistil posléze, znám, aniž bych znal autorovo jméno), který absolutně nepůsobí jako životopisný film. Což myslím tak, že to ani jednou nevypadá, že jsou filmaři nějak omezováni realitou, tedy tím, co se skutečně stalo. Prostě jasně a sebevědomě zrealizovaná autorská vize, která řekne mnoho o mnohém. A stačí jí k tomu věnovat pozornost jedné ne zcela šťastné (jo, je to eufemismus) polské famílii v průběhu tří desetiletí. Nejsilnější debut roku, to naprosto bez debat. Polsku gratuluji. Proč jen to nejde u nás?(11.2.2017)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace