Režie:
Jan P. MatuszyńskiScénář:
Robert BolestoKamera:
Kacper FertaczHudba:
Atanas ValkovHrají:
Andrzej Seweryn, Dawid Ogrodnik, Aleksandra Konieczna, Andrzej Chyra, Zofia Perczyńska, Danuta Nagórna, Alicja Karluk, Magdalena Boczarska (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Malíř Zdzisław Beksiński tráví své dny mezi čtyřmi zdmi varšavského bytu, obklopen pouze svou rodinou. Navzdory socialistické šedi okolního prostředí je jeho vnitřní svět plný surreálních vizí, barev, vášně a perverzních fantazií. Píše se rok 1977 a život rodiny se točí kolem syna, neurotického Tomka, který se právě odstěhoval do protějšího domu. Neustálý boj s vnitřními démony mu znemožňuje normálně žít, noří se však do světa hudby a filmů a navzdory svému handicapu se stává průkopníkem západní popkultury v Polsku. Strhující filmová kronika je natočena podle neuvěřitelného skutečného příběhu prokleté rodiny polského malíře. (Aerofilms)
(více)Videa (3)
Recenze (133)
Nebyl jsem dopředu obeznámen s příběhem této velmi zvláštní a kreativní rodiny. Chvíli mi trvalo zvyknout si na nulové tempo filmu, na každodenní šedivost chování a vztahů všech členů rodiny, posedlost otce nahráváním a syna Tomka se sebevražednými sklony. Jediná matka normální a nedivím se, že zemřela první, měla do života pěkně naloženo. Všichni tři byli skvěle zahraní, ale výkon Dawida Ogrodnika v roli Tomka byl dokonalý. Film je geniálně reprodukovanou realitou, ale stejně jsem měl pocit nejistoty, co se vlastně na obrazovce děje. Nejde mu vytknout ani ten nejmenší detail, ale nevím, na pět hvězdiček to ve mně musí ještě dozrát. Ze zvědavosti jsem si později o rodině něco přečetl a bylo to hodně zajímavé, celkově silný a docela depresivní zážitek. 85% ()
Ve chvíli, kdy je film zbytečný, protože je to tisící polská variace na totéž téma, je mi jedno, jak zaumná filmařina při něm přišla nazmar, poplatná plytké, a pokud takto pouze opakovaně, pak už člověka a tvůrce nedůstojné tezi. Zas mě jenom namíchnul, je to prototyp polských ufňukaných filmů z ušmudlaného, lepkavého prostředí, postavených na té blbé premise, že každý má právo na svoje patologie, atavizmy a špíny a na to, aby v nich shnil, a především na slabošství, s nímž se to bez přemýšlení a bez práce na sobě rovnou vzdá, zbývá pak jen rezignovat a nějak se prakticky zařídit a vzájemně se v tom rochnění podporovat a utvrzovat. A krom toho to až nejapně připomíná Amatéra, kdy starší chlap dostane kameru a všecko to točí. Čili už nic nového pod sluncem, další Polák, který se zhlídnul v babrání. (Proto mám o tolik raději rumunskou kinematografii, kde v podobně handikepované realitě vznikají skutečné, odvážné skvosty, nesentimentální a mnohdy geniální.) A Hanekeho vznešenou Lásku to staví naruby, či dokonce ignoruje a zazdívá, jako by nikdy neexistovala, neřekla v tomhle dialogu své a neukázala v magické přitažlivosti člověka vnitřně poslušného vyššího nároku, který teprve vede k nezaměnitelné kráse a úctě a sblížení ve spolupráci u pochopení daru života, k míru a pokoji - mladý pán Matušinský to chce umanutě oslyšet, odstrkat, jako líný harant, skrze onu zvrácenou základní tezi o přijetí každého hnusu a slabošském otročení zvrhlostem v bídě, vzájemném se unavování a ubližování, protože na to máme přece všichni právo (ech!), jež postavíme na piedestal, takže se pak i starání se o svoje staré rodiče nebo partnera stává trpným břemenem beze smyslu, které se ale bez keců táhne až do ošklivého konce... stejně jako právo na sebeurčení třeba sebevraždou... Hm. Upatlanost povýšená na právo, z lenosti, z vnitřního strachu z práce na sobě a strachu toužit po čemkoli vyšším, z toho tiku, že je lepší to rovnou všecko vzdát, kyselé hrozny, užírání se a zpíjení malostí. Zkrátka další takový, kdo sebe a celý svět chce utvrdit, že člověk se sebou nemusí pracovat a kultivovat se, starat se doopravdy. Stačí, když obraz bude formálně precizní, jeho obsah je každého soukromá, sobecká věc, jak život kolem sebe a v sobě zohaví. Aj. To je zlé. *~ ()
Tento film sa mi dosť ťažko hodnotil a ešte ťažšie je napísať k nemu komentár. Problémom je, že aj keď je to nakrútené podľa skutočného príbehu (alebo práve preto), nič ma na ňom nebavilo. Tušil som, že to nebude film, v ktorom sa dokážem stotožniť s niektorou postavou, prípadne jej konanie aspoň pochopiť, ale namiesto životopisnej drámy som sa dočkal iba chaotických prejavov ľudí, ktorých osudy mi boli úplne ľahostajné. Tak málo empatie som doprial v poslednej dobe máloktorému filmu. ()
Pro mě osobně je Poslední rodina přesně tím filmem, který vás po svém skončení uvrhne do určité apatie a vy byste nejraději další hodinu jen někam zírali a skládali si v hlavě myšlenky. Když spatřím v profilu jakéhokoliv snímku přívlastek "životopisný", obyčejně mě semkne kopřivka spojená se vzpomínkami na všechny ty zážitkové faily, které reálné události převedené do filmové podoby povětšinou způsobují. Scénář a ztvárnění Poslední rodiny však jde zcela jiným směrem a stává se jakýmsi mixem rodinné psychoanalýzy s výpovědí doby a života ve Východním bloku. Neutěšená depka, silný pocit protékajícího času mezi prsty a zamyšlení nad tím, zda není co zlepšovat na našich rodinných vztazích. 8/10 ()
Přiznám se, že mě ten film zpočátku nebavil a musel jsem se hodně nutit do toho, abych se na něj soustředil. Pak si mě ale postupně získával a přibližně někde od prvního pohřbu mě to pohltilo; samotný šokující závěr mě pak rozerval na cucky (dílo Zdzisława Beksińského i jeho životní osudy mi byly až do zhlédnutí tohoto filmu neznámé). Skutečně výjimečně dobrý film, který mě uzemnil svými filmařskými kvalitami - Matuszynski je bez debat obrovský talent a Poslední rodina je rozhodně zázračný debut. Velmi silný, dojemný a působivý film, který budu z hlavy dostávat velmi dlouho. Mimochodem při sledování jsem si mnohokrát vzpomněl na můj oblíbený film Amatér, který je zajímavé s Poslední rodinou porovnat. ()
Galerie (38)
Zajímavosti (4)
- Celosvětová premiéra proběhla 4. srpna 2016 na Locarno FF ve Švýcarsku. (ČSFD)
- Natáčelo se ve Varšavě v Polsku. (ČSFD)
- V předposledním záběru před závěrečnými titulky, kdy vrah odtahuje tělo, lze za oknem vlevo vidět hlavu přecházející postavy, což vzhledem k umístění malířova bytu, který je v patře, není možné. (vojacekr)
Reklama