poster

Poslední rodina

  • Polsko

    Ostatnia rodzina

  • anglický

    The Last Family

  • Slovensko

    Posledná rodina

Životopisný / Drama

Polsko, 2016, 124 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Alementina
    ****

    Nechtělo se mi věřit tomu, co jsem viděla... maliř, který by se v dnesni dobe youtuberu urcite neztratil, syn, jez je prokletim, matka, ktera by bez prasku proste nezila.... a hlavne jsme si celou dobu rikala, ze moje rodina je pres vsechny ty sileny excesy vlaste docela normalni.... A uz dlouho jsem nezažila, ze by po skonceni filmu 99 procent divaku sedělo jak zařezaných v tížívém tichu v sedačkách až do konce naprosto nudnych titulků. Nikdy už to nechci vidět znova, ale za shlednutí to stoji. zajimavost, maliř Beksinski svoje obrazy nepojmenovaval a nechtel se bavit o jejich vyznamu.(9.5.2017)

  • Matty
    *****

    Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90%(11.11.2016)

  • Malarkey
    *****

    Opravdu hodně dlouho se mi nestalo, abych po závěrečné scéně tak strašně vnímal ticho v celém kinosále. Nedutal jsem, jen tupě čuměl do plátna a přemýšlel nad tím, co jsem to vlastně viděl za tragický rodinný příběh. A i když jsem tušil po půlce filmu, kam tenhle film směřuje, vůbec mě nenapadlo, že to skončí až tak, jak to skončilo. O to více mě celý tento film uzemnil, když jsem Zdzisława Beksińského začal hledat na internetech. A Vám také doporučuji googlovat až po shlédnutí...pro lepší fillmový zážitek! Naprosto dokonalá filmařina, která se k divákovi dostává hodně pomalu skrz těžké postavy, kde ani jedna není vysloveně k zulíbání, ale každá má v sobě určitá pozitiva a negativa, nad kterými neustále přemýšlíte. Zároveň si ale myslím, že na podobný film asi jen tak nezapomenu. Když Vás překvapí film, od kterého nevíte, co čekat a ještě ten film vypráví příběh o postavě, kterou jste do té doby vůbec neznali, tak vězte, že Vás to sejme stejně tak, jako to sejmulo mě. Švýcarský umělec Giger jednou o Zdzislawovi řekl, že jeho obrazy jsou něco, co v životě neviděl. Věřím, že tento film je na tom stejně. Podobný filmový zážitek jsem totiž ještě nezažil. Klobouk dolů a díky 3Kinu za uvedení tak silného příběhu. Nemám slov...(6.11.2016)

  • jhrasko
    *****

    Strhujúci príbeh - nie tempom, to je totiž správne autentické, ako život sám, ale spracovaním - kamera Kacpera Fertacza je jedinečná. Sníma život jednej (ne)obyčajnej rodiny, akoby sa nič nedialo, pod povrchom sa ale deje toho (niekedy) až príliš. Postava matky je jednou z najviac tragických postáv, ktoré som na plátne v ostatných rokoch videl. Posledná rodina je moderný európsky film a nastavuje slušné zrkadlo Európskej filmovej akadémii (pán Wenders), ktorá si už roky bigotne všíma a nominuje poväčšinou "zaručené" mená ako Almódovar či Ozon. Jednoznačný víťaz projektu scope100.(25.12.2016)

  • eLeR
    ****

    Ten chlapec im ale dával zabrať. Otec to všetko pobral so stoickým kľudom ... možno sa z toho vymaľoval. Matka to nasávala ako špongia. Viem si úplne predstaviť, čo to robilo s ich vnútrom. Chvíľu mi trvalo, kým som si zvykla na túto čudnú rodinku, ale potom to už pre mňa bolo len zaujímavé ... sledovať ich životy. A ten koniec? Samotný pán Zdzislaw povedal, že každý má právo na svoje sny, ale verím tomu, že ani v tom najhoršom si nepredstavoval takýto koniec. 32 ročnému Janovi k skvelému debutu gratulujem! Úžasná muzika!(17.3.2017)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace