Nechte zpívat Mišíka

Aneb jak jde banální námět "životopisný dokument" zpracovat co nejméně přehledným a nejvíce nesnesitelným způsobem. Dokumentaristka nabrala zcela nezajímavý materiál a troufla si ho ještě skrze "ozvláštňování" pomocí více časových rovin a stylizovaných pasáží ne zkrátit, ale dokonce ještě natáhnout na brutálních 100 minut, což je čas, na jaký si smí troufnout jen dokumentarista absolutně přesvědčený o nutnosti každého záběru. Zde parta starých lidí opakuje dokola ty samé věty, nejčastěji "objevující" věci jako stárnutí... nedá se to vydržet a nechce to skončit. Nemá to koncept, strukturu, gradaci. Fušeřina. (22.04.2017)

Nevím, zda jde o nějakou zvláštnost životem sešlých rockerů, ale zatímco Richard Müller v Nepoznaném vypadal, jako kdyby koukal na slepici, Vladimír Mišík s jednou rovnou vede "dialog". Sedí přitom na své planetce, popíjí pivo a čte si Kerouaca. Snaha ozvláštnit tradiční formát dokumentárního portrétu by zde tedy byla. Jenomže snaha nestačí, není-li podepřena ujasněným konceptem. Zprvu se zdá, že osou vyprávění bude pátrání po otci, který, jak zjišťujeme hned na začátku, nezemřel v korejské válce. Jenomže řešení záhady přichází už někdy v polovině, čímž se film připravuje o emocionálně silnou pointu. Snaha o chronologicky vedený řez Mišíkovým životem (samozřejmě nechybí zlomové roky 68 a 89) je neustále přerušována odskoky k různým přidruženým tématům (rodina, ženský, Star Trek) a povídáním Mišíka nebo jeho kamarádů (které asi režisérka z úcty k dotyčným více nesestříhala), takže jde namísto uceleného vyprávění o řadu (ne moc vtipných) historek. Více než o Mišíkově osobnosti se toho nakonec dozvíme o jeho minulém i současném zdravotním stavu (druhé největší dada vedle ženy představené titulkem „kamarádka režisérky“ je mluvící hlava lékaře, který nám sdělí pouze a jenom to, jak bylo za normalizace klukům, kteří nechtěli na vojnu, diagnostikováno vážné astma). Optikou Jitky Němcové se Mišík nejvíc provinil tím, že netrávil víc času s rodinou. Nechce se mi věřit, že by bigbít, byť za socialismu, nebyl větší odvaz, než jak jej popisuje tento dokument, natočený s velkou láskou, ale malým odstupem. 50% (13.03.2017)

Dokument o Mišíkovi, v hlavní roli... slepice! Vladimír Mišík je jistě statečný a v mnoha ohledech obdivuhodný člověk, který se podílel na nejzajímavějších deskách, co u nás za socíku vznikly. Přesto bych ale zvážil, jestli je to ta správná persona, o které točit celovečerní dokument. Vždyť co jsme se krom pár zábavných historek (jak se Vladimír opil a usnul ve křoví nebo jak si před koncertem s Rolling Stones zapomněl doma kytaru) dozvěděli skutečně zajímavého? Že nikdy nepoznal vlastního otce. Ale i tato dějová linka je podána tak nějak nezáživně. Mohlo to být napínavé drama ála Pátrání po Sugar Manovi, ale toho se s pomocí powerpointově nevkusných rudých nápisů „A pak jsme fotku poslali do Ameriky a tohle nám odpověděli!!“ nedocílí. Navíc kvůli špatnému timingu (pravdu o otci se dozvíme už někdy v půlce filmu) přijde veškeré potenciální napětí vniveč. Vladimír Mišík je k tomu všemu takový obyčejný pán, co má rád svůj klid, měl nějaké ženy a děti, rád pil, hrál v nějakých kapelách... Při vší úctě k jeho tvorbě mi připadá, že to není strhující osobnost typu třeba Filipa Topola - abych zůstal u českých rockerů - která by "utáhla" celovečerní dokument. Je takový... normální. Při svých výpovědích působí nepřirozeně, často si pomáhá vycpávkovými slovy "jako" a "žejo". Dokonce i na těch zajímavých okamžicích v jeho životě jako by vlastně nebylo nic moc zajímavého. ,,Jak jsem se dostal do první kapely s Radimem Hladíkem? No, normálně napsali inzerát, já jim odepsal žejo, přišel na konkurs a bylo to.." ,,Jak vznikají moje skladby? Tak různě jako. Třeba jsem psal holce, aby za mnou večer přišla domu a ona nepřišla, tak jsem o tom napsal písničku." Jako kdyby režisérka tušila, že z toho zas tak velké emoce nevytříská, pokusila se klasický formát mluvících hlav ozvláštnit, což z mého pohledu dopadlo katastrofálně. Hrané scény kvůli angažování neherců a zvláštní stylizaci působí jak z béčkového filmu z 90. let. Animované pasáže, v nichž třeba Žižkovská věž nastartuje a odletí jako raketa do vesmíru, jsou takové nějaké laciné a podivné... A to celkové rámování, kdy Mišík sedí před ledničkou, jeho kamarádi kolem něj létají a on své nejniternější výpovědi vypráví kálející slepici, to mi připadá už úplně bizarní. Celkově byl pro mě tedy tento dokument zklamáním. Nic moc jsem se z něj nedozvěděl, přišel mi bez konceptu, gradace a pointy. Vrcholem jsou bezesporu Mišíkovy skladby. Ty by ovšem vyzněly i bez obrázků autora, jak létá mezi slepicemi vesmírem. (26.04.2018)

Vladimír Mišík patří mezi nejvýznamnější postavy české rockové hudby, stál u zrodu kapel Blue Effect nebo ETC… a má na svědomí hity jako Stříhali dohola malého chlapečka nebo Variace na renesanční téma („Večernice“). Teď mu k sedmdesátým narozeninám nadělila režisérka Jitka Němcová celovečerní dokument. Nechte zpívat Mišíka nejde cestou klasického životopisného dokumentu. Spíš než jako encyklopedické heslo muzikanta se snaží Mišíka postihnout celkově jako osobnost, místy třeba i emotivně a poeticky na úkor objemu informací. Nechybí samozřejmě ty nejdůležitější události – začátky s Blue Effect, spolupráce s básníkem Josefem Kainarem nebo dvouletý zákaz činnosti a s ním spojený, mnohokrát přemalovávaný nápis „nechte zpívat Mišíka“, ze kterého si film bere název. Hodně prostoru je ale věnováno Mišíkově rodině a především pátrání po jeho otci, americkém vojákovi, jenž v roce 1945 pomáhal osvobozovat Československo. Mišík si téměř celý život myslel, že otec padl v Koreji (jak mu řekla maminka), až během natáčení se dozvěděl, že to bylo trochu jinak. A jsou z toho ty nejemotivnější scény filmu. Fanoušci z řad českých astronomů po Mišíkovi pojmenovali malé kosmické těleso, což Jitku Němcovou inspirovalo k zasazení některých scén na doslovnou Mišíkovu planetku postavenou v ateliéru. Ve výsledku se skutečně jedná o příjemné a zábavné oživení (snad jen ta slepice je už vyloženě bizarní). Dokument má široký záběr, střídají se scény s Mišíkovým vzpomínáním či historkami, promluvy jeho kolegů muzikantů (včetně nedávno zesnulého Radima Hladíka), hledání otce, archivní záběry i hrané scény. Film je díky tomu pestrý a nezačne tak nudit ani vlažnějšího fanouška, na druhou stranu je ale trochu roztěkaný. Snad jediným vyloženě slabým momentem je scéna, kde Mišík vypráví jak se „přenáší“ na svou planetku. Mělo to zřejmě dokreslovat poetiku filmu, působí to ale uměle a redukuje to reálnou osobnost spíš na herce hrajícího sebe sama a recitujícího věty ze scénáře. Naštěstí je to jen ojedinělý případ. Významnou roli pochopitelně hraje i hudba, ať už v podobě podkladu nebo úryvků z živých vystoupení či klipů. Zazní ty nejznámější hity, ale i skladby méně známé a neméně kvalitní a dokonce jedna zbrusu nová, s níž se podíváme do nahrávacího studia. Nechte zpívat Mišíka je dostatečně zajímavý a zábavný dokument a Vláďa Mišík je natolik charismatický vypravěč, aby film mohl bavit i diváky, kteří znají jen jeden dva jeho hity. A i když se skalní fanoušci o jeho hudební kariéře nedozví mnoho nového (tam bych doporučoval spíš vybrané díly dokumentárního seriálu Bigbít), pořád je to pro ně prakticky povinnost. (29.03.2020)

Zaujímavý dokument. Mišíkovú tvorbu som nejako moc nepoznal, no tento film mi ju celkom dobre priblížil a dokonca aj ukázal jeho ako osobnosť. A musím povedať, že mi to bolo veľmi sympatické sledovať a pôsobilo to ako dobrý dokument. Dokonca aj vysvetlil, prečo to nesie názov "Nechte Zpívat Mišíka. Čo filmu celkom kvitujem. No mám tu 2 problémy, ktoré bohužiaľ spôsobili, že som si neužil film až tak moc, ako som si myslel, že si ho užijem. Prvým je fakt, že sú tu občas vsunuté scénky, ktoré pôsobia, že sú len spracované pre tento film, aby nejako pôsobil živšie. No realita je taká, že nič moc tam toho nepridáva. Naopak potom je film chvíľku seriózny a zaujímavý a následne to odbočí do úplne iných sfér. A dosť ma to vyrušovalo. Čo ma však otravovalo na filme viac bolo jeho tempo. Plynie veľmi pomaly a miestami plynie skutočne nekonečne. Spád nie je veľmi dobrý a podľa mňa film dosť spomaľuje. Ale na druhú stranu informácie, ktoré sa z neho dozvieme sú zaujímavé. A práve to tento film podľa mňa ako celok funguje. Osobnosti sú zaujímavé, je super vidieť naposledy živétho Radima Hladíka staršieho a súčasne človek mal možnosť spoznať niekoho, o kom toho moc ani nevedel. A to na filme oceňujem. Za mňa spokojnosť. Mohlo to byť dotvorené lepšie, ale je to súčasne spracované zaujímavo. Funguje to. Hodnotenie: B+ (13.12.2017)