poster

Nechte zpívat Mišíka

  • Slovensko

    Nechajte spievať Mišíka

Dokumentární / Hudební

Česko, 2017, 100 min

Režie:

Jitka Němcová

Scénář:

Jitka Němcová

Kamera:

Diviš Marek

Střih:

Boris Machytka

Scénografie:

Petr Pištěk

Kostýmy:

Petr Kolínský
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • hrona
    *****

    Jsem celoživotní Vladimírův fanda, vždy když je ohlášeno jeho nové album, je to pro mě zásadní událostí roku, které nikdy nezklame. Co se týče dokumentu, nesmírně vkusně a řemeslně natočeno. Všechny milníky Vladimírova života jsou zde zaznamenány velice decentně, jasně, emočně a věcně. Moc pěkný počin. Nezbývá, než umělci popřát ještě mnoho sil a zdraví ať slouží a ještě prosím o nějakou novou muzičku.(12.3.2017)

  • radektejkal
    **

    Myslím, že je tu třeba zásadně odlišit Mišíka jako osobu a Mišíka jako dokument. Jetliže je osoba OK, potom je dokument NOK, a navíc se domnívám, že je to jeden z příkladů špatně natočeného dokumentu. Nevadil mi pohled na slepice a povídání o nemocích, které by logicky mělo ústit do ptačí chřipky, ale nepřítomnost nějaké jednotící myšlenky (pokud tam vůbec nějaká byla) začleněné do nějakého nosného kontextu. Zpočátku jsem si myslel, že to bude právě ono "Nechte zpívat Mišíka", ale to se nestalo, naopak tu nastala spousta hrubých spojení a vtahů (např. když při Kainarově lyrické písni "Stříhali dohola malého chlapečka" ukázala Němcová oportunisticky hlavu malého kluka u holiče, a nikoli třeba "růžovou bandasku stavěnou na vincka chcípáčka"). Pozn. 1: S Mišíkem jsem se sešel třikrát, vždycky o koncertních přestávkách v žďárské sokolovně (Matadors, George and Beatovens - po koncertním turné s Karlem Dubou, Blue Effekt - to byla velká akce, v hlavním sále hrála kapela k tanci a poslechu, o patro výš jsem měl diskotéku, dole se promítaly filmy a hrálo se divadlo). Vláďa Mišík byl vždy skromný, upřímný a sdílný, mluvilo se o hudbě a jeho místu v ní. Nikdy jsem mu nedal kolíček na prst... Pozn. 2: Hned druhý den jsem viděl dokument o Luc Bessonovi, ke kterému (narozdíl od Mišíka) žádné sympatie necítím. Nicméně (opět na rozdíl od něj) Besson "vypadal" jako živý člověk, kdežto Mišík jako němcová archiválie (němec = němý, člověk nemluvící naším jazykem). Dále viz Matty.(12.3.2017)

  • Jara.Cimrman.jr
    ***

    "Mišík se nám takhle hezky mrcasí mezi hvězdami." Hudbu slovenského Američana Vládi Mišíka jsem měl vždycky celkem rád, ale je hodně interpretů a kapel, které jsem měl radši. Ovšem ta hudba a vzpomínky spoluhráčů byly asi tím jediným, co mě na tomto dokumentu bavilo. Celé to hledání otce, pózující slepice, zátiší s lednicí a vlastní planetka šli trošku mimo mě. A taky jsem tam viděl něco, co nevidím rád - ulhaného zrzavého dramatika a chlastajícího umělce s modrou knížkou a nekonečnou touhou po svobodě. Zkrátka jsem přesvědčen o tom, že jakýkoli koncert pana Mišíka, samozřejmě nejlépe zakázaný, by mě bavil víc než tento dokument.(10.5.2017)

  • Fr
    ****

    LÁSKA JE JAKO VEČERNICE, PLUJÍCÍ ČERNOU OBLOHOU. NÁŠ ŽIVOT HOŘÍ JAKO SVÍCE A MRTVÍ MILOVAT NEMOHOU... /// Vladimír na „svý“ planetce (Mišík), s lahváčem, elpíčkama, slepicí a lednicí narvanou pivem. Nedojímá jen jeho vyprávění, ale i originální pokus vystopovat jeho kořeny. Nejsem skalní Mišíkův fans, ale jeho přínos k bigbítu oceňuju. Dobrej hudební dokument! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Baví mě Josef Kainar. 2.) Baví mě Kuře v hodinkách.(9.6.2017)

  • Matty
    **

    Nevím, zda jde o nějakou zvláštnost životem sešlých rockerů, ale zatímco Richard Müller v Nepoznaném vypadal, jako kdyby koukal na slepici, Vladimír Mišík s jednou rovnou vede "dialog". Sedí přitom na své planetce, popíjí pivo a čte si Kerouaca. Snaha ozvláštnit tradiční formát dokumentárního portrétu by zde tedy byla. Jenomže snaha nestačí, není-li podepřena ujasněným konceptem. Zprvu se zdá, že osou vyprávění bude pátrání po otci, který, jak zjišťujeme hned na začátku, nezemřel v korejské válce. Jenomže řešení záhady přichází už někdy v polovině, čímž se film připravuje o emocionálně silnou pointu. Snaha o chronologicky vedený řez Mišíkovým životem (samozřejmě nechybí zlomové roky 68 a 89) je neustále přerušována odskoky k různým přidruženým tématům (rodina, ženský, Star Trek) a povídáním Mišíka nebo jeho kamarádů (které asi režisérka z úcty k dotyčným více nesestříhala), takže jde namísto uceleného vyprávění o řadu (ne moc vtipných) historek. Více než o Mišíkově osobnosti se toho nakonec dozvíme o jeho minulém i současném zdravotním stavu (druhé největší dada vedle ženy představené titulkem „kamarádka režisérky“ je mluvící hlava lékaře, který nám sdělí pouze a jenom to, jak bylo za normalizace klukům, kteří nechtěli na vojnu, diagnostikováno vážné astma). Optikou Jitky Němcové se Mišík nejvíc provinil tím, že netrávil víc času s rodinou. Nechce se mi věřit, že by bigbít, byť za socialismu, nebyl větší odvaz, než jak jej popisuje tento dokument, natočený s velkou láskou, ale malým odstupem. 50%(13.3.2017)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace