poster

Nechte zpívat Mišíka

  • anglický

    Let Misik Sing!

    (festivalový název)
  • Slovensko

    Nechajte spievať Mišíka

Dokumentární / Hudební

Česko, 2017, 100 min

Režie:

Jitka Němcová

Scénář:

Jitka Němcová

Kamera:

Diviš Marek

Střih:

Boris Machytka

Scénografie:

Petr Pištěk

Kostýmy:

Petr Kolínský
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • radektejkal
    **

    Myslím, že je tu třeba zásadně odlišit Mišíka jako osobu a Mišíka jako dokument. Jetliže je osoba OK, potom je dokument NOK, a navíc se domnívám, že je to jeden z příkladů špatně natočeného dokumentu. Nevadil mi pohled na slepice a povídání o nemocích, které by logicky mělo ústit do ptačí chřipky, ale nepřítomnost nějaké jednotící myšlenky (pokud tam vůbec nějaká byla) začleněné do nějakého nosného kontextu. Zpočátku jsem si myslel, že to bude právě ono "Nechte zpívat Mišíka", ale to se nestalo, naopak tu nastala spousta hrubých spojení a vtahů (např. když při Kainarově lyrické písni "Stříhali dohola malého chlapečka" ukázala Němcová oportunisticky hlavu malého kluka u holiče, a nikoli třeba "růžovou bandasku stavěnou na vincka chcípáčka"). Pozn. 1: S Mišíkem jsem se sešel třikrát, vždycky o koncertních přestávkách v žďárské sokolovně (Matadors, George and Beatovens - po koncertním turné s Karlem Dubou, Blue Effekt - to byla velká akce, v hlavním sále hrála kapela k tanci a poslechu, o patro výš jsem měl diskotéku, dole se promítaly filmy a hrálo se divadlo). Vláďa Mišík byl vždy skromný, upřímný a sdílný, mluvilo se o hudbě a jeho místu v ní. Nikdy jsem mu nedal kolíček na prst... Pozn. 2: Hned druhý den jsem viděl dokument o Luc Bessonovi, ke kterému (narozdíl od Mišíka) žádné sympatie necítím. Nicméně (opět na rozdíl od něj) Besson "vypadal" jako živý člověk, kdežto Mišík jako němcová archiválie (němec = němý, člověk nemluvící naším jazykem). Dále viz Matty.(12.3.2017)

  • Cimr
    **

    Dokument o Mišíkovi, v hlavní roli... slepice! Vladimír Mišík je jistě statečný a v mnoha ohledech obdivuhodný člověk, který se podílel na nejzajímavějších deskách, co u nás za socíku vznikly. Přesto bych ale zvážil, jestli je to ta správná persona, o které točit celovečerní dokument. Vždyť co jsme se krom pár zábavných historek (jak se Vladimír opil a usnul ve křoví nebo jak si před koncertem s Rolling Stones zapomněl doma kytaru) dozvěděli skutečně zajímavého? Že nikdy nepoznal vlastního otce. Ale i tato dějová linka je podána tak nějak nezáživně. Mohlo to být napínavé drama ála Pátrání po Sugar Manovi, ale toho se s pomocí powerpointově nevkusných rudých nápisů „A pak jsme fotku poslali do Ameriky a tohle nám odpověděli!!“ nedocílí. Navíc kvůli špatnému timingu (pravdu o otci se dozvíme už někdy v půlce filmu) přijde veškeré potenciální napětí vniveč. Vladimír Mišík je k tomu všemu takový obyčejný pán, co má rád svůj klid, měl nějaké ženy a děti, rád pil, hrál v nějakých kapelách... Při vší úctě k jeho tvorbě mi připadá, že to není strhující osobnost typu třeba Filipa Topola - abych zůstal u českých rockerů - která by "utáhla" celovečerní dokument. Je takový... normální. Při svých výpovědích působí nepřirozeně, často si pomáhá vycpávkovými slovy "jako" a "žejo". Dokonce i na těch zajímavých okamžicích v jeho životě jako by vlastně nebylo nic moc zajímavého. ,,Jak jsem se dostal do první kapely s Radimem Hladíkem? No, normálně napsali inzerát, já jim odepsal žejo, přišel na konkurs a bylo to.." ,,Jak vznikají moje skladby? Tak různě jako. Třeba jsem psal holce, aby za mnou večer přišla domu a ona nepřišla, tak jsem o tom napsal písničku." Jako kdyby režisérka tušila, že z toho zas tak velké emoce nevytříská, pokusila se klasický formát mluvících hlav ozvláštnit, což z mého pohledu dopadlo katastrofálně. Hrané scény kvůli angažování neherců a zvláštní stylizaci působí jak z béčkového filmu z 90. let. Animované pasáže, v nichž třeba Žižkovská věž nastartuje a odletí jako raketa do vesmíru, jsou takové nějaké laciné a podivné... A to celkové rámování, kdy Mišík sedí před ledničkou, jeho kamarádi kolem něj létají a on své nejniternější výpovědi vypráví kálející slepici, to mi připadá už úplně bizarní. Celkově byl pro mě tedy tento dokument zklamáním. Nic moc jsem se z něj nedozvěděl, přišel mi bez konceptu, gradace a pointy. Vrcholem jsou bezesporu Mišíkovy skladby. Ty by ovšem vyzněly i bez obrázků autora, jak létá mezi slepicemi vesmírem.(26.4.2018)

  • Matty
    **

    Nevím, zda jde o nějakou zvláštnost životem sešlých rockerů, ale zatímco Richard Müller v Nepoznaném vypadal, jako kdyby koukal na slepici, Vladimír Mišík s jednou rovnou vede "dialog". Sedí přitom na své planetce, popíjí pivo a čte si Kerouaca. Snaha ozvláštnit tradiční formát dokumentárního portrétu by zde tedy byla. Jenomže snaha nestačí, není-li podepřena ujasněným konceptem. Zprvu se zdá, že osou vyprávění bude pátrání po otci, který, jak zjišťujeme hned na začátku, nezemřel v korejské válce. Jenomže řešení záhady přichází už někdy v polovině, čímž se film připravuje o emocionálně silnou pointu. Snaha o chronologicky vedený řez Mišíkovým životem (samozřejmě nechybí zlomové roky 68 a 89) je neustále přerušována odskoky k různým přidruženým tématům (rodina, ženský, Star Trek) a povídáním Mišíka nebo jeho kamarádů (které asi režisérka z úcty k dotyčným více nesestříhala), takže jde namísto uceleného vyprávění o řadu (ne moc vtipných) historek. Více než o Mišíkově osobnosti se toho nakonec dozvíme o jeho minulém i současném zdravotním stavu (druhé největší dada vedle ženy představené titulkem „kamarádka režisérky“ je mluvící hlava lékaře, který nám sdělí pouze a jenom to, jak bylo za normalizace klukům, kteří nechtěli na vojnu, diagnostikováno vážné astma). Optikou Jitky Němcové se Mišík nejvíc provinil tím, že netrávil víc času s rodinou. Nechce se mi věřit, že by bigbít, byť za socialismu, nebyl větší odvaz, než jak jej popisuje tento dokument, natočený s velkou láskou, ale malým odstupem. 50%(13.3.2017)

  • Fr
    ****

    LÁSKA JE JAKO VEČERNICE, PLUJÍCÍ ČERNOU OBLOHOU. NÁŠ ŽIVOT HOŘÍ JAKO SVÍCE A MRTVÍ MILOVAT NEMOHOU... /// Vladimír na „svý“ planetce (Mišík), s lahváčem, elpíčkama, slepicí a lednicí narvanou pivem. Nedojímá jen jeho vyprávění, ale i originální pokus vystopovat jeho kořeny. Nejsem skalní Mišíkův fans, ale jeho přínos k bigbítu oceňuju. Dobrej hudební dokument! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Baví mě Josef Kainar. 2.) Baví mě Kuře v hodinkách.(9.6.2017)

  • Slarque
    ****

    Dokumentární medailonek slavného rockera. Zasazení do domáckého prostředí jeho vlastní planetky, kterou obývá ve společnosti nepříliš pozorně naslouchajících slepic, činí dokument aspoň trochu originálním. Jinak jde o nesystematické přeskakování v čase i tématech, takže je to spíš pro fanoušky, než lidi, co o Mišíkovi nic nevědí. Ale pokud jste na podobné noty naladění, tak vás film nezklame. Za nadstandardní hodnocení může autorka děkovat šťastné náhodě a téměř detektivnímu pátrání po stopách Mišíkova otce.(16.3.2017)

  • - Producent filmu společnost Cineart TV Prague, vybírala pomocí crowdfundingového portálu Hithit, s.r.o. peníze na projekt. Projekt si dal za cíl vybrat 350 000 Kč. Ve výsledku přispělo 483 lidí a to celkovou částkou 538 100 Kč. (MessiM)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace