Happy End

Nějak nevím. Na jednu stranu to jen kopíruje témata a myšlenky předchozích Hanekeho filmu (hlavně to působí jako nějaké pokračování Lásky smíchané s pokračováním Sedmého kontinentu, ale je v tom poznat i třeba Bennyho video, v jedné scéně zase Pianistka...), z čehož "nová" je jen ta skrytá v závěru o podpoře eutanázie, jejíž schválení má být na mladé generaci. Ale zároveň je to takové zajímavé "shrnutí" celé jeho dosavadní tvorby a ačkoli tu nic nefunguje na stoprocent a dost zapracovat by se dalo jak na psychologii postav, tak na té kritice bohatých, tak mi to i přesto díky většímu počtu témat v tom přišlo nakonec dostatečně hutné. Aspoň teda na ty tři hvězdy. Přeci jenom, nechápu, kde se to v Hanekem vzalo, ale tady je ten jeho styl ještě chladnější a horší na sledování než kdy dřív (a to to natočil po Lásce, která působí podobně, ale u ní hodně dělá téma), takže jsem se do toho nějakou dobu dostával, ale nakonec si mě ten film dokázal získat. Fakt jen škoda, že se tu se vším nepracovalo ještě víc (a obzvlášť s tou psychologií postav), protože to Happy End potřeboval jako sůl, aby pořádně fungoval. Ale zase musím uznat, že Hanekeho strach ze smrti je v tom vidět hodně a působil tu na mě krapet silněji než v Lásce, kde si vypomáhá příběhem o umírajícím člověku, zatímco tady je jen děda na vozíku... 3* (08.02.2022)

Nejenže ve mně nedokázal film v úvodu vyvolat zájem. Hanekemu se navíc díky těm ostentativně předržovaným záběrům povedlo ve mně vyvolat aktivní nezájem o osudy postav, jejich životy a jejich problémy. Prostředí, ve kterém se postavy pohybují, jejich velký počet a minimální šance se o nich něco dozvědět (Když se někdy v polovině filmu objeví teprve podruhé na scéně Toby Jones, uvědomil jsem si, že jsem na jeho postavu jednoduše zapomněl) a formální chlad dělá z Happy Endu silně nepřístupný film, který mi ale nepřinesl nic filmově nepříjemného, nýbrž jen výše zmíněný nezájem. Jediným pozitivem tak pro mě bylo posledních zhruba 20 minut, ve kterých se Haneke alespoň trochu začne soustředit na nějakou postavu a "vztah" mezi malou Eve a jejím dědou připomíná jakousi psychologii postav. Zbytek filmu je totiž spíš chladnou observací bez výraznějšího efektu. 4/10 (07.03.2018)

Vyjma několika zajímavějších momentů (jako např. dialog Laurenta seniora s malou Eve, v němž zazní informace, že před 3 lety udusil svou nemocnou ženu polštářem, což je takové milé pojítko s Láskou) mi to bohužel přišlo veskrze nudné a strašně se mi to vleklo, a není to jen kvůli těm nesnesitelně dlouhým statickým záběrům a nesympatickým postavám (Pierra jsem vyloženě nesnášel za to, jak se choval), ale i proto, že mi bylo v podstatě lhostejné, do čeho se zde Haneke kriticky naváží a jak moc je u toho nesmiřitelný ke svým postavám - jeho pohled prostě nesdílím. Duo Jean-Louis Trintignant & Isabelle Huppert je samozřejmě herecky excelentní (ostatně kvůli Trintignantovu nedávnému úmrtí, které mě zarmoutilo, jsem dostal chuť to vidět), ale jinak mě to veskrze jen iritovalo (těmi záběry z mobilu) nebo nudilo. (05.07.2022)

[MFFKV - 2017] S Hanekem si moc nerozumíme a tak jsem k jeho novému dílu přistupoval hodně obezřetně. Fakt, že jeho filmy nejsou jednoduché na sledování, je mi velice dobře známý. Haneke cvičí diváka k pečlivému sledování a objevování souvislostí, které nejsou řečeny tzv. na plnou hubu a trošku se snaží motivovat diváka, aby si v tom našel něco svého. Nutno říci, že snahu Haneke nijak neodměňuje a servíruje hodně sterilní rodinné drama, které má sice několik slibných nápadů, ale netvoří nějaký zajímavější celek. Zároveň Haneke tak trošku podrývá svou tvorbu určenou pro náročného diváka, když se do filmu snaží vměstnat co nejvíc aktuálně zajímavých témat. Viz mladá generace (youtubeři) a samozřejmě uprchlíky. Nutno říci, že jsem měl větší očekávání a překvapil mě fakt, že během projekce opustilo sál poměrně dost diváků. (27.07.2017)

Nalezla jsem filmového bílého lanýže letošního roku! Haneke scénárista jako kdyby se nechal inspirovat tím nejlepším z Kundery. Láska bez citů, přežívaný život a k tomu možná špetka Antonioniho, ale přece krystalicky čistý Haneke. Bilanční film snad nikdy nebyl osobnější, Haneke otevírá své srdce plné žalu nad stavem dnešní společnosti. Nepromlouvá z pozice ublíženého starce, nesnaží se mentorovat, jen nesouhlasně kroutí hlavou a jako kdyby nám říkal, jak je šťasten, že si odžil velký kus svého života v jiném světě. Navázání na Lásku je natolik mlhavé, že ho musí Trintignat doslovně uvést a pak, s tímto kontrastem, začne Happy End dávat ještě větší smysl. To srovnání komorní citlivosti a skupinové netečnosti, přecházející místy až v astenii je děsivé. Navíc to vše Haneke uvádí v pohyb pomocí narativní strategie neskutečně mladické a svěží. (13.09.2023)