Playtime

1967, Francie. Scénář, režie a hlavní role Jacques Tati, točeno na 70 mm film, velké kulisy postavené čistě pro natáčení filmu a obrovský propadák, který svého tvůrce zadlužil na několik let. Tatiho komedie Playtime to v době svého vzniku neměla jednoduché a to do jisté míry i díky tomu, že nejde o vyloženě vděčnou komedii. I proto, že si z ní divák vlastně může odnést cokoliv kvůli sázení na diváckou interpretaci.   Playtime má velice půvabný vizuál a přitom z vizuálu též těží jeho humor. V Playtime se též bere skutečný důraz na zvuk a jedná se o jeden z těch filmů, kde zvuk sehrává skutečně výraznou roli. Především i proto, že právě z něj též těží humor filmu. V mnoha momentech připomínají jisté momenty grotesky a to i díky tomu, že je zde dialogů velmi málo. Zároveň je zde skutečně mnoha komických detail, dohromady vše poté vytváří takový nezvyklý komediální zážitek.   Ony velké kulisy futuristické Paříže představují velmi výrazné prostředí. Playtime je ovšem především satirou na stereotypní život ve společnosti. Kromě vizuálního zpracování a v mnoha momentech groteskní atmosféry tak film obsahuje právě i tyhle lehké komentáře ke společnosti, která se točí jako kolovrátek a mnoha momentů kromě humoru může nabídnout i hloubavé zamyšlení. I proto Playtime není vyloženě vděčnou komedií.   Jednotlivé scény mají ten správný rytmus, některé jsou funkční více, některé méně a mohli technicky skončit na podlaze střižny. Ten film v podstatě nemá klasický děj. Je složen z jednotlivých sekvencí odehrávajících se v oné futuristické Paříži a dvou lidí, kteří se navzájem pořád dokola potkávají. Důraz se tak bere především právě na ono futuristické prostředí, které v sobě má trochu humoru, trochu toho satirického rýpnutí a především skutečně atraktivní výpravu. I absence děje je tak trochu potencionální překážkou pro diváka a to i především kvůli udržení divácké pozornosti.   Přitom všem se vlastně dá velmi polemizovat nad tím, zda Playtime je či není komedií. Komedií rozhodně je, přesto prostě není pro každého. I kvůli tomu, že kvůli těm všem detailům dost možná potřebuje více zhlédnutí. Jde o umělecký film ve všech významech toho slova a je jen na divákovi jak se s tímto faktem popasuje.   Některé scény jsou chvílemi skutečně moc zdlouhavé a prospělo by jim zkrácení. Není to ani vděčný film a divák si ho velmi pravděpodobně užije jen čistě dle svého aktuálního rozpoložení a nálady u filmu přemýšlet/zapnout mozek. Je to rozhodně obdivuhodná záležitost, k ryzímu obdivu ovšem bude mít nejspíš spoustu diváků daleko...... (30.06.2021)

Tatiho Technopolis; opus magnum, které předznamenalo konec jeho autorské dráhy. Svět v době uvedení díla pravděpopobně nebyl na jeho nadčasovost připraven. Dnes, po téměř pěti desetiletích, si mnozí význam Playtime pro dějiny kinematografie již uvědomují. Nemá cenu zacházet příliš do detailů, tak jen v krátkosti, čím je film (i většina Tatiho ostatních) výjimečný - propracovanost mizanscény a celkové pojetí scény, distanční rámování (absence detailů), výtvarné řešení filmu, revoluční práce se zvukem, množství (skrytých) významů ad. Mimochodem pro lepší pochopení technologické revoluce, modernity a postmoderny doporučuji knihy Zygmunta Baumana Úvahy o postmoderní době a Tekutá modernita. [==] Tati toho sice nenatočil moc, ale podobně jako Andrej Tarkovskij (oba po 7 filmech, pokud jsem počítal správně) svým dílem ovlivnil velké množství mladších tvůrců a začínajících filmařů. (29.10.2014)

Playtime je jako rozsáhlá hudební kompozice. Pomalu se odvíjí od méně výrazných motivů k velkému vyvrcholení, které se nakonec vrátí zpět ke klidnějším tónům. Vizuální Vltava. Od pramínku k řece a šup do moře, kde se veletok promění zpět v něco nicotného. Playtime je filmová hudba. Odosobněnost prostředí ve kterém se pan Hulot pohybuje, trochu dopadá i na divácký zážitek. Musíte se podvolit pozvolnému rytmu. Tati nepoužívá žádnou zkratku. Vypraví všechno dosova, popisně. Divák se stává svědkem každého detailu, Tati nenechává nic na jeho fantazii. Buduje atmosféru odcizení, přetechnizovaného světa, světa plného turistů a povrchnosti. Je svým způsobem antidivácký. Pokud se podvolíte a necháte Tatimu volné ruce, zavede vás do ryze filmového světa. Světa, kde režisér je bůh. (06.12.2004)

Velká, všepohlcující obluda oděná v šedé. Město, jehož kdysi pohlednou tvář připomínají jenom odrazy v oknech. Davy lidiček pobíhají a předstírají, že vědí, co dělají. Před otevřenou komunikací s ostatními se schovávají do svých mikrokanceláří. V prosklených obchodech prodávají a nakupují tuze zbytečné, leč módní zboží do svých prosklených bytů. Večery tráví v čerstvě otevřených podnicích o jepičí životnosti. A mezi nimi svou chůzi à la alkoholik na ledě bezmocně bloumá pan Hulot. Nechává se unášet proudem, netuše, kde jej vyplivne. Jeho spontánní chování působí výstředně. Playtime je groteskou zasazenou do světa, kde pro grotesku není místo. Je smutnou satirou o zmechanizované společnosti, o tradicích pohřbených pod vrstvami skla, kovu a plastu. Nejspíš již v době svého vzniku nešlo o film vizionářský, nýbrž reflektující stávající trendy. Po čtyřiceti letech už ani ty momenty kdysi zábavné svou absurditou nebudí smích (protože „tak to je“). Tati dává distanc v mezilidských vztazích a osekávání individuality najevo také formálním pojetím snímku, žádnou tvář nikdy nevidíme v detailu, takže si třeba Hulota v některých scénách snadno spletete s jemu podobnými (muž v autobuse). Slova ztrácí svůj význam, prim mají všelijaké zvuky a ruchy okolního prostředí (ozvučení je mimochodem vynikající). Diváka nikdo nevede za ruku, nikdo mu nedodá manuál k použití, zvysoka se na něj kašle, mnozí tudíž v tom labyrintu ošklivé moderní architektury snadno zabloudí. Ti šťastnější potkají automat na sladkosti, z něhož po pár minutách možná vypáčí pár lahůdek. Ale nedoporučuji spoléhat výhradně na své štěstí. 85% Zajímavé komentáře: zputnik, Oskar, Eddard, anais (15.02.2009)

Šedesátá léta ve filmu znamenala obrovský rozkvět tvůrčí originality a invence, ale nejednou jsem nucen vnímat i obrácenou stranu této mince. Tu představují mnohdy různé experimentální filmy bez příběhu, v tomhle případě skoro i bez myšlenky a bez smysluplných dialogů, kdežto v hlavní roli zde vystupuje technika a architektura. Jacques Tati mne před časem hodně zaujal svou moderní poválečnou groteskou Jede, jede poštovský panáček, v jeho futuristické vizi moderního velkoměsta jsme se bohužel nepotkali. Objevuje se zde dost pozoruhodných momentů a nápadů, ale jako celek neshlédávám pro sebe žádný velký přínos. Snad jen nadčasovou ukázku přetechnizovaného světa, která mne i přes pokus o prvky grotesky spíše otravovala až deprimovala, než bavila. Zvláště když dnes podobné dění člověk (až na nějaké ty promyšlené gagy :o)) může běžně vidět v jakémkoliv větším městě, zdaleka mu už nepřijde zácpa aut jezdících do kruhu tolik poetická, jak ji Tati v doprovodu pouťové zvonkohry vykreslil v závěru. O polotrapném večírku plném chaosu raději pomlčím. Uznávám totiž, že film má nápad, ale současně až příliš nataženou stopáž zdaleka nehodnou jednoho nápadu a plnou úmyslně hluchých a natažených scén (a to jsem viděl ten kratší, dvouhodinový sestřih). Být Playtime krátký film s čtvrtinovou stopáží, byl by snad i pro mne stravitelnější. Tedy kdyby si ještě nechutně bizarní Tati odpustil vystavovat do vybraných záběrů svůj zadek. 25% (#Francouzská kinematografie: Virtuální kino) (03.02.2020)