Playtime

Playtime je môj najoblúbenejší Tatiho film. Je tu také množstvo detailov, toľko vychytávok a tak precízne premyslených scén, že z neho musí mať radosť snáď každý filmový divák, ktorému nestačí jednoduchá zápletka bez pridanej hodnoty. Playtime zaujme okrem detailov aj architektúrou, na ktorej stvárnení si dáva Tati obzvlášť záležať, pretože vytvára akéhosi ducha filmu. Jediným záporom je mierna preplácanosť a dĺžka filmu, občas som mal pocit, že je toho už trochu moc. 90 minút by asi stačilo. Na druhý krát po zachytení ďalšieho kvanta drobností zvyšujem na plný počet. (19.07.2012)

PLAYTIME je více drama, než komedie. Na zasmání tam toho pro mě skutečně moc nebylo a není. Jako posmutnělé zamyšlení nad modernitou a racionalitou/iracionalitou moderní společnosti to však beru za vyšperkovaný opus. Nevadí mi minimalismus, nevadí mi strohost, nevadí mi repetetivnost, nevadí mi různé zvukové ruchy, šumy a zvuky (naopak, vítám je a jsem rád, že celý film jimi je přímo prosycen) - všechny tyto formální prostředky sekundují obsahové stránce či přímo obsah diktují. Modernita je zde ukázána v celé své síle a kráse (v tom nejlepším i horším smyslu slova) - přesně a exaktně navržené prostory, systémy, procesy, které však při detailnějším pohledu vykazují řadu nepřesností, chyb a diskrepancí (stačí si povšimnout řady různých "chyb v systému" - špatně navržený vstup do restaurace, nefunkční žárovky, omyly v nákupním středisku atd.) PLAYTIME se pak více než groteskou pro mě stává posmutnělou výpovědí o modernitě. Shrnuto a podtrženo: Na PLAYTIME je potřeba mít tu správnou náladu a najít ten správný time. Pokud se vám to však poštěstí, pak se k vám prostřednictvím tohoto Tatiho opusu dostává skvělé zamyšlení nad moderní společností, která v mnohém (byť nezamyšleně, ale zato vcelku přirozeně) vykazuje prvky iracionality a kvůli "chybám v systému" se projevuje jako tu více/tu méně zablokovanou a neudržitelnou. To, co popsal Michel Crozier a řada dalších sociologů na desítkách a stovkách stranách textu, to Jacques Tati shrnuje v bezmála dvou filmových hodinách. Zbývá jen: Modernita je mrtvá, ať žije postmodernita! Co příjde příště? (21.06.2005)

Tatiho Technopolis; opus magnum, které předznamenalo konec jeho autorské dráhy. Svět v době uvedení díla pravděpopobně nebyl na jeho nadčasovost připraven. Dnes, po téměř pěti desetiletích, si mnozí význam Playtime pro dějiny kinematografie již uvědomují. Nemá cenu zacházet příliš do detailů, tak jen v krátkosti, čím je film (i většina Tatiho ostatních) výjimečný - propracovanost mizanscény a celkové pojetí scény, distanční rámování (absence detailů), výtvarné řešení filmu, revoluční práce se zvukem, množství (skrytých) významů ad. Mimochodem pro lepší pochopení technologické revoluce, modernity a postmoderny doporučuji knihy Zygmunta Baumana Úvahy o postmoderní době a Tekutá modernita. [==] Tati toho sice nenatočil moc, ale podobně jako Andrej Tarkovskij (oba po 7 filmech, pokud jsem počítal správně) svým dílem ovlivnil velké množství mladších tvůrců a začínajících filmařů. (29.10.2014)

Film, který předběhl svou dobu. Pan Hulot se ocitá uprostřed chladného velkoměsta dlážděného chodníky a silnicemi narvanými autobusy plnými cestujících a všudypřítomnými auty, která jsou si k nerozeznání. Jacques Tati si úžasně pohrál s architekturou budov a vtipně se naváží do nudné a strojené úředničiny. Později dostaneme příležitost nahlédnout do jakési obdoby dnešního nákupního centra, kde obchodníci lákají na všemožná udělátka a vychytávky. Tati naplno využívá vizuální humor a dokonale kombinuje obraz se zvukem. Divák díky proskleným budovám hodněkrát ztrácí přehled o prostoru. Častokrát také sledujeme postavy bez dialogu, což ještě víc přidává na odtažitosti města. Tati rovněž dokáže překvapit zabíráním jedné scény z více úhlů a zcela bezpochyby natočil snímek, který byl na svou dobu (rok 1967!) něčím tak výjimečným, že jej lidé nepochopili a stal se propadákem. Tati nechal dokonce postavil kulisy a zadlužil se na mnoho let. (09.09.2021)

Artový film, který tehdy propadl. Sledovat několik rozpohybovaných obrazů najednou může být pro někoho velké sousto a satira ve stylu “technologický pokrok+konzumní společnost” je vyprávěna dlouhými scénami či dokonce záběry, ale určitý impresionismus to má. Zmatený Jacques Tati (jaký má bohatý kořeny - narozen ve Francii, otec z Ruska, matka z NL) bloudící v labyrintu, který si sám za kamerou vystavil, je vtipný. Navíc mě dostala zmínka o Praze na letišti. Ve futuristickém filmu (byť možná ne nejpřesvědčivěji, automobilový průmysl jako by zamrzl), ale vyrobeném v 60. letech(!) ve Francii. Značí to o něčem? (06.01.2023)