Obsahy(1)
Režisér Pavel Křemen se vrací do národně symbolicky významné budovy Národního divadla, které bylo hlavním dějištěm Anticharty a přivádí sem mnoho tehdejších aktérů. Spolu se zpěvačkou Evou Pilarovou, hudebníkem a textařem Františkem Ringo Čechem, výtvarníkem Theodorem Pištěkem, divadelníky Jiřím Suchým a Milanem Lasicou, publicistou Radkem Johnem, režisérkou Kristinou Vlachovou anebo herečkou Jiřinou Švorcovou. Svůj pohled na význam této události přinášejí i tehdejší vrcholní komunističtí funkcionáři Milouš Jakeš a Jan Fojtík. Historický kontext a souvislosti analyzují historici Petr Blažek a Jan Mervald, s odstupem událost interpretuje signatářka Charty 77 a přední publicistka Petruška Šustrová. Na základě překvapivých svědectví i nově objevených archivních materiálů film prohlubuje pohled na to, jak fungoval mechanismus loajality, který komunistický režim sestrojil pro svou podporu.
Masivní propagandistická kampaň komunistického režimu proti signatářům prohlášení Charty na počátku roku 1977, ve kterém se dovolávali občanských práv, které se Československo v o rok předtím zavázalo v Helsinkách dodržovat, je dnes známá jako Anticharta. Ze strany režimu šlo o pozoruhodně rozsáhlou akci s využitím plejády sdělovacích prostředků a populárních umělců, kteří měli veřejně podpořit politiku KSČ a její tažení proti chartistům podpisem prohlášení „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru." KSČ připravila dvě shromáždění, na kterých umělci před objektivy kamer v Národním divadle v Praze a o pár dnů později v Divadle hudby demonstrovali svoji loajalitu totalitní moci, kterou stvrdili podpisem. Umělci, kteří v ony dva dny na daných místech osobně nebyli, byli vyzýváni, aby svůj podpis dodatečně připojili pod prohlášení. Nakonec jich drtivá většina podepsala, nejenom herců, ale také architektů, výtvarníků, spisovatelů, režisérů. Řada umělců později svůj podpis různými způsoby relativizovala. Film se na základě osobních svědectví signatářů tzv. Anticharty snaží vystihnout parametry akce, díky kterým se režimu podařilo přimět tisíce kulturních osobností k tomuto symbolickému gestu. (Česká televize)
(více)Recenze (22)
21.1.2017: Z 12 komentářů zde na ČSFD je 5 kladných a 5 velmi kritických (Nepočítám dvě zbloudilé ovce, které zjevně trestají autora dokumentu za hříchy komunismu a jaksi nechápou, že autor dokumentu o Antichartě nebyl podporovatelem Anticharty, což je vázně roztomilé). Čím to je, že i po těch 28 letech je tu stále tolik lidí, jež vnímají Antichartu perspektivou minulého režimu? Tak jako někteří signatáři nejsou ani po letech schopni přiznat své selhání, tak tito uživatelé ČSFD stále vnímají tento dokument optikou minulého režimu. Je to minulost! Komu tím prospějete? Prospějí nám všem, odpovídám. Je klíčové nezavírat před svou minulostí oči. ()
..........pozitivom bolo vidieť po rokoch chartistov aj antichartistov....že niečo povedali....hlavné-smutné, ale bolo to ,že väčšina antichartistov sa vyhovárala, že nevedela čo podpisuje,že boli oklamaní atď - čo by bolo na tom zlé ak by povedali, že to podpísali, lebo museli- inak by netočili ,nehrali, nezarábali....čo by bolo na tom zlé....ja by som tiež na ich mieste podpísal-aby som neodpísal seba a svoju rodinu.....dobre to povedal M.Lasica, že vlastne podpísali všetci tak ....v podstate o čo išlo ......my ostatní sme chartu-jej znenie nepoznali..... a antichartu ? -rozumeli sme tomu - my tiež sme boli iskričky, pioneri , sväzáci - všetci tak čo ....a po novembri 1989.....došli obyčajní chartisti k štasťiu-zadosťučineniu-oceneniu ? - za (nazvime to) statočnosť ? ()
Nevím co to má za význam ? Aby jsme viděli jací jsou umělci ? Jací byli komouši? Všechno už víme. A co ty skutečný komoušsko - estébácký zmrdi, co škodili kudi chodili a po revoluci se z nich stali "demokrati" co privitizovali a škodili kudy chodili, to nic co? Radši budeme řešit nějaký podpisy. Mě osobně je u prdele, kdo co podepsal, ale kdo komu tenkrát skutečně ublížil, kdo mučil při vysleších lidi, vytvářel psychoteror a taky by mě zajímalo co dneska dělaj tyhle lidi. Nějakej umělec tu podpoří svým podpisem komouše, za pár let ten samej umělec zase demokraty, koho takový podpisovací tajtrlíkování sere. Víc mě vadí kecy typu " My nevěděli co podepisujeme, my nevíme jak se tam náš podpis dostal.." Dobře to tam řekla Eva Pilarová.. . Nebudu tady nikoho soudit ani odsuzovat většina herců, zpěváků a dalších se vůbec neliší od 90% slavného českého národa, jen maj smolíka že jsou hold známí, takže na jejich jménech si hojíme vlastní pokrytecká bebíčka. ()
Podepsal, nepodepsal... Dokument bohužel vůbec neanalyzuje tehdejší dění, ale pouze předestírá před diváka víceméně nahodilou směs názorů a tvrzení, z nichž některá jsou kontroverzní i po čtyřiceti letech (Pištěk, Sobota a spol.). Ano, umělci, zejména herci a zpěváci, byli pro komunistický režim skvělými rukojmími, ale mnozí z nich opravdu neměli moc na vybranou. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Když už soudit, tak spíš společnost jako celek a nikoli vybrané charaktery těch, co neměli odvahu stát se dobrovolnými psanci této vlasti. ()
Předně - neodsuzuju nikoho, kdo to podepsal. Já tam nebyl, takže nevím jak bych se zachoval. A hlavní parchant je ten, kdo takhle lidi ponižuje a znásilňuje. Za druhé je ale pravda, že umělci žádná elita národa nejsou ( tedy samozřejmě bráno jako oblast činnosti ), to že si na to hrají a rádi o tom plkají má za následek, že jim to dá potom kdejaký halama sežrat. ()
Galerie (5)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (4)
- Jiří Suchý poskytl informaci, která nebyla známa a totiž, že ti, kteří se nějakým zázrakem vyhnuli podepsání anticharty v Národním divadle, byli za čas pozváni do Divadla hudby v Opletalově ulici v Praze, aby své pomýlení ještě mohli napravit. (sator)
- Při přípravě cyklu Národní divadlo: Mýtus a realita (od r. 2019) vyšlo najevo, že někteří herci dostávali k podpisu nejen text Anticharty, ale rovnou také výpovědi, aniž si toho všimli. Týkalo se to například Blanky Waleské či Jiřiny Šejbalové. Bohouš Záhorský, Karel Hoger a Ladislav Pešek odešli z loajality s propuštěnými a na protest proti nízkým praktikám vedení Národního divadla, které v té době vedl normalizační kádr Přemysl Kočí. (sator)
- Režisér Pavel Křemen v úvodu svého článku „Nové poznatky ve výzkumu tzv. Anticharty“ pro Paměť a dějiny popisuje scénu z první projekce dokumentu: „Je konec roku 2016, vrcholí advent, čas těsně před Vánocemi. V projekční místnosti TP (teleprojekce) 8 na Kavčích horách se tísní víc lidí než obvykle, musí se přinést další židle. Je cítit nervozita. (...) Začíná schvalovačka dokumentu o Antichartě. Film za necelou hodinu končí, chvíli je ticho. Tak to né, to je odklon od námětu! Měl jste ukázat, jak na tom byli umělci špatně, jak trpěli, a ne jak údajně pomohli režimu! Ten (Vítězslav) Jandák je vlivný politik, toho vystřihnout! Takhle to nemůžete nechat, to už by nám sem herci nepřišli, to se musí přestříhat! Komentáře předělat! Pane režisére, co Vám provedl Karel Gott? Za pár dnů bude leden 2017, čtyřicet let od Anticharty…“ (Přemek)
Reklama