Kráva

Silně citový příběh jaký umí ztvárnit pouze Jan Kachyňa. Drsný život v horské oblasti na počátku minulého století je tu zachycen velmi realisticky a kdo zná osudy našich předků i prapředků uzná , že i pravdivě. Radost ze života i beznaděj bylo součástí osudů obyčejných lidí, kteří žili na samotě společně s přírodou, na kterou byli odkázaní. Každodenní boj o přežití, důstojnost a lásku. O jejich smyslu života vypráví tento příběh, který patří mezi ty nejlepší počiny, jaké Jan Kachyňa natočil a který si zaslouží uznání. (14.12.2013)

Krava je tak prostá ako znie. Napriek všetkému však flegmaticky existujúc, žujúc trávu a nesúc vemená s ťažkými litrami mlieka dokáže byť zdrojom nie len potravy, ale aj všakovakých aktivít spájajúcich sa s jej živiteľmi a spotrebiteľmi v jednom. Adamovo meno si už akosi automaticky pýta k sebe niečo " evoidné" , a teda podľa literárneho vzoru Jana Procházku a technického Kachyňovho oka v príbehu kvalitne žena mieša nálady a je premenlivým ročným obdobím v Adamovom jednoduchom fungovaní na báze prírody. (05.12.2014)

Mam velmi rád filmy Karla Kachyňi a tenhle patří k jeho nejlepším v pozdním období jeho tvorby. Radek Holub zatím ve své nejlepší roli. Alena Mihulová je zde ještě v plné formě. Zajímavě udělaná úvodní nostalgická atmosféra, která člověku otevírá děj. Kráva je zde vyobrazena jako symbol štěstí a „bránou k lepšímu životu“. Štěstí, které je pomíjivé a člověka může kdykoliv opustit. Kachyňa realizoval scénář, který vznikl podle předlohy Jana Procházky v roce 1994. Ten "v šuplíku" objevila jeho žena a představitelka Rózy Alena Mihulová, které se scénář velmi líbil, a přesvědčila ho k realizaci. Film dokresluje vizuelně příjemné a zároveň drsné prostředí ve Vysockém kraji (o vedlejší role se často starají ochotníci z tamního divadla) a atmosféricky dobarvuje hudba Petra Hapky, který později komponoval hudbu i pro další Kachyňovi snímky.   (23.05.2007)

Karel Kachyňa má môj rešpekt. Považujem ho za jedného z najlepších českých režisérov. Natočil mnoho snímkov, ktoré si rád zvyknem i opakovane pozrieť. Najradšej mám jeho film "Ucho". To je Kachyňov majstrovsky vybrúsený diamant. V poradí druhý titul, ktorým ma pohladil po mojej diváckej duši je snímok "Krava", ktorý natočil v roku 1992. Príbeh lásky podivného muža a jeho svojráznej ženy, ktorý sa odohráva na odľahlej horskej samote, ma silne oslovil svojou drsnou poetickosťou a surovou naturálnosťou. Je to skvelá, nevšedná vzťahová dráma. Hlavné úlohy ústrednej dvojice bravúrnym spôsobom stvárnili Radek Holub a Alena Mihulová. **** (24.08.2020)

Začátek Krávy je hrozně zdlouhavý. Celý příběh je obyčejný, rutinní a zkrátka co možná nejsmutnější a nejbeznadějnější. Neměl jsem z něj pocit autentičnosti. Jednak kvůli hudbě, tak kvůli celkovému dojmu umělosti, tak kvůli opětovnému užívání snových částí Karla Kachyni, které mi už zevšedněly. Ke konci přesto Kráva poměrně zaujme. Vadilo mi ale nejvíc něco jiného. Nejbeznadějnějším prvkem filmu jsou postavy. Já vím, že vykreslit jakousi vesnickou demenci bylo záměrem, když však přeji všem postavám co nejbrzčí smrt, je něco špatně. Buď se mnou, nebo s filmem. Nebo obojí. Obzvláště dvě hlavní postavy jednají naprosto zmatkovitě, debilně, pokaždé jinak, jsou dokonale vygumované, mají tupý pohled a nemají ani špetku sympatičnosti. Nemám nic proti filmům s dementy. V momentě, kdy ale ve filmu chybí jakýsi objektivizující hlas, který by upozorňoval, že toto je dement a autor to ví, v momentě, kdy ve filmu chybí kdokoliv, ke komu bych se mohl upnout jako k ostrůvku inteligence a rozumu, pak takové dílo bezchybně funguje jako frustrační nástroj plný beznaděje. Vůbec se mi ale nebude líbit. (19.12.2011)