Najal jsem si vraha

Aki Kaurismäki je skutečně minimalista, kdy teď v podstatě se třemi postavami - i když zakotvenými do společenského prostředí - dokáže ukočírovat zajímavý příběh, který má dobré východisko, jež ale není dle mého natočeno tak aby byl jeho potenciál využit naplno. Snaha muže nechat se zabít je ale absurdně zvláštní. (10.04.2017)

Když jsem šel do kina na tenhle film v rámci Projektu 100, náhle jsem si uvědomil, že jsem neviděl jediný film Akiho Kaurismäkiho. Trochu se mě zmocnily obavy, zda to bude koukatelné, ale film samotný mě naprosto odzbrojil. Lehký humor jinak ponuře laděného snímku dává divákovi nahlédnout do kuchyně tohoto finského režiséra, který mu pak nabízí odkazy světové klasiky jako Nosferatu či vědomě zneužívá režisérské majstrštyky pana Hitchcocka. (03.03.2010)

Já bych rád dal 5*, protože to bylo vtipné a příběh se mi taky líbil, ale to by to muselo být trochu svižnější. Místy to na mě působilo poněkud utahaně. Tak jako tak se Kaurismäkimu povedlo natočit další dost dobrý film, kterému k dokonalosti nechybělo málo. Ten film funguje, líbily se mi už úvodní záběry (třeba ten v jídelně je skvělý), herci tu hrají skvěle, je to i vtipné, díky tomu, jak zde až zábavně ten prvek sebevraždy působí. Kaurismäki mě zatím žádným svým filmem nezklamal, takže společně s Fellinim a Wendersem usiluje o místo v mojí TOPce režisérů. Silné 4* (08.10.2019)

je to dozaista sociálny film, spoločenská satira, ale silu tohto snímku som nevidel práve v tej kritike, ako skôr v hre s formou, pretože príbeh - banálny a prenesený do scenára tak priamočiaro, no pritom dramaturgicky ani na jednom mieste nezadrhávajúco (každá scéna bola oprostená zbytočností, takže všetky zábery, slová, herecké úkony, hudba, rekvizity - všetko tam bolo opodstatnené a spĺňalo svoju výpovednú funkciu poplatnú téme a autorovmu režijnému zámeru) nie je ani veľmi originálny, líši sa skôr len pár miestami, najzaujímavejšia pre mňa bola autorova miera štylizácie, autorova "hra so žánrom" - pričom takúto svojskú a transformatívnu hru so žánrom či žánrami som vážne ešte nezažil; naozaj pozoruhodný, vtipný, smutný, úprimný film (09.04.2007)

Aki Kaurismäki, tenhle svébytný originál evropského nezávislého filmu, natočil řadu vynikajících filmů a vyprofiloval se ve tvůrce s osobitým a nezaměnitelným rukopisem, který se dá lehce detekovat i v Smlouvě s vrahem. Finský bard i zde šetří dialogy, slovo je spíše nicotná ozdoba, vše se podřizuje obrazu a chladně bezvýchodné atmosféře (je tu všude velmi cítit, že takhle točí filmaři ze severu), pomalé tempo a minimalisticky pojatá forma, typické nájezdy kamery směrem k hrdinovi, dlouhé střihy a převládající chladné barvy a tma. Zajímavá je i směsice žánrů, kterou Kaurismäki mixuje coby originální koktail - zpočátku trpké sociální drama pozvolna přerůstá do sociální satiry a posléze do detektivky s jasně zasazenými ozvuky filmu noir, který je zde ale spíše parafrázován, než přímo adorován (snad všechny postavy stylově kouří, ke slovu se dostává femme fatale, úžasná je scéna v Honolulu baru...), mezi tím se ještě navíc objeví prvky absurdního humoru a jakési gangsterské romantiky, celý snímek režisér pojímá spíše jako absurdní frašku, kterou doprovází několik významových předělů. Nelze opominout ani originální hudební stránku (hudby je ve filmu skoro více než mluveného slova) a zdůraznit jakýsi klip uvnitř filmu s frontmanem The Clash Joe Strummerem v nezvyklé roli barového hráče (ten se mimochodem narodil v Ankaře v Turecku a jedna z postav, člověk vyhazovaný ze zaměstnání hned po hlavním hrdinovi, má taktéž turecké jméno, tipl bych si, že to není náhoda...). Film lze chápat pouze s předem akceptovanou mírou nadsázky, jelikož humor ve filmu (a obecně v Kaurismäkiho filmech) je hodně svojský a v relaci s běžně prezentovanou formou západního filmu jde o věci takřka nehumorné, jejich meritem je jakási paralela mezi běžným a absurdním, posouvání kontextů, hraní si s absurdními nápady...v tomto směru vyšlapal Aki Kaurismäki svým následovníkům hodně širokou stezku... (11.05.2010)