Bohémský život

První setkání s Aki Kaurismakim a rovnou asi jeden z jeho náročnějších filmů. Úžasný bylo sledovat ty pocity a jednání těch francouzských Bohémů. Člověk si řekne, co je to za magory. No co, oni to fakt jsou magoři. Každopádně osud je nakonec stejně dostihne a je úplně jedno, jak moc ukradený jim svět kolem nich je. Kromě nich ale ještě musím ocenit tu úžasnou černobílou atmosféru uliček Paříže. Byla neskutečná radost je sledovat a hodně to atmosféře pomohlo...ještě aby ne. (13.06.2013)

Naozaj to bola náhoda, že sa mi v playliste ocitli vedľa seba dva Kaurismäkiho filmy, pričom okrem režiséra majú spoločné aj to, že sú pre mňa oba nepozerateľné. Nevidím v tom nič zlé alebo škodlivé, veď to vo mne nevyvolalo averziu voči všetkým, ktorým sa takéto diela páčia, nikoho nenazývam pre to snobom, ale na druhej strane nebudem kvôli príslušnosti k väčšine tvrdiť, že som to nielen pochopil, ale  že ma to zaujalo a dokonca sa mi to páčilo. (18.05.2024)

Mám rád Kaurismäkiho melancholické komedie z městského prostředí natočené na černobílý materiál. Velký problém mi ale dělá Akiho záliba v melodramatické tragice se stále více bobtnajícím sentimentem. V Bohémském životě lze najít obojí - víc si cením první poloviny, kde se komické prvky objevují ve větší míře. Druhá půle chce již dojímat. Musím podotknout, že k bohémě jsem měl vždy odtažitý postoj. Považoval jsem ji za poživačnou a pokryteckou. Ať se tvářila jakkoliv alternativně, byla závislá na měšťanském okolí, které ji živilo a poskytovalo ochranu. Snímek se dá považovat za poctu uměleckému prostředí, jehož součástí Kaurismäki byl. A je i vyjádřením úcty k jeho partnerce Paule Oinonenové, která je autorkou obrazů malíře Rodolfa. Pro mě patrně nejzajímavější je režisérova práce s prostředím. Jeho výběr interiérů i exteriérů umožňuje vytvořit iluzi bezčasovosti a propojit Paříž konce 19. století s moderní érou. Chvíli máte pocit, že se procházíte ulicemi 30. let s typickými figurkami pařížské periferie a vzápětí zastaví u chodníku moderní automobil. Celkový dojem: 75 %. (10.12.2020)

Je to divné, ale Aki mi připadá jako nejfrancouzštější režisér současnosti. Je až neuvěřitelné jak umí popřít svoji severskou náturu (které v jiných filmech dává plný průchod) a naladit se na melancholičtější a nostalgičtější strunu s vánkem sladké Francie a pověstného "savoir de vivre". To však neznamená, že by vznikl snímek lehký či spontánní, naopak vzniklo pomalu plynoucí dílo naplněné smutkem, deziluzí a přesto vše převyšující touhou žít. Aby byl její spodní proud zachycen, je třeba jen mít tu pravou náladu a přistupovat ke snímku otevřeně, s ochotou i trochou trpělivosti naslouchat. Naštěstí nádherné a mnohdy citační obrazy samy o sobě dokážou podmanit a napomoci vstřícnému kroku - například scéna odjezdu vlaku na nádraží je jednou z nejkrásnějších vizuálních kompozicí postmoderního filmu. (15.10.2011)

Další výborný Kaurismaki. Jak už je jeho zvykem, opět nestandardní příběh lidí "z okraje společnosti" zasazený do "okrajových a méně známých" kulis Paříže. Osudy tří bezstarostných "bohémů" poutavě znázorněné v Kaurismakiho úsporném, ale tím více osobitém a zajímavém stylu, poetickém a přitom realistickém. Opět se spolu snoubí všední realita, mezilidské vztahy, tragikomické scény i vzájemná soudržnost. Dialogy jsou opět úspornější, ale v rámci příběhu i prostředí vyjadřují vše. Na jednu stranu dost drsný příběh, na druhou stranu nesmírně lidský příběh o síle přátelství a solidarity v životě, který zdaleka není jen procházkou růžovým sadem. Prostě typický Aki Kaurismaki. (20.10.2017)