Skleněný

Red Pill: The Movie. Tipuju, že tu máme nový oblíbený film Jordana Petersona. Nejdřív jsem myslel, že je zásadní chyba, že film věnuje tolik pozornosti motivu "Není to vše jen psychická nemoc?", když zároveň ukazuje divákovi věci, po kterých si to nemůže myslet (je to asi tak otravné, jako kdyby teď někdo natočil Marvelovku, ve které by někdo Thorovi vysvětloval, že ve skutečnosti nemá žádné superschopnosti, a tvůrci doufali, že to divákovi zamotá hlavu). Pak mi došlo, že právě v tom spočívá ten vtip - jde v podstatě o dvouhodinové kňourání. "Svět není schopný docenit moje úžasné schopnosti, které jsou přitom tak očividné, a místo abych stál na vrcholu společnosti, jsem nucený vzdávat se svojí výjimečnosti. Je potřeba rozbít okovy průměru, neposlouchat lidi, co mi tvrdí, že jsem normální člověk, a vzít si, co mi patří!" Myslím, že díky tomu má Skleněný celkem potenciál mluvit hodně ukřivděným géniům Shyamalanova ražení od srdíčka. To je ale jen začátek problémů. Směšné je to nonstop, zábavné až poslední půl hodinu. Zpočátku jsem byl celkem ochotný připustit nulovou návaznost na jakkoliv uchopitelnou logiku či psychologii (mám rád, když si filmy budují svůj svět s jinými pravidly pravděpodobnosti a kauzality), ale všechno má svoji hranici - konkrétně tu, že mě to musí zaujmout. A dekonstrukce komiksu už je takový mainstream, že se z toho na zadek neposadím a každý nesmysl si nenechám vysvětlit jako reakci na něco, co se v komiksech běžně děje. Když sleduju blbý film, tak fakt potřebuju slyšet lepší důvod než "je to tak schválně" (ne že bych tomu v tomhle případě věřil). Na jednu stranu respect za to, že Shyamalan nehledá bezpečná řešení. Jeho zjevná víra v to, že ho docení dějiny, je ale stejně lichá jako všudypřítomná. Při sledování mě mrzelo, že divácká kultura v Česku neumožňuje se nahlas v kině smát nesmyslům a pokřikovat na postavy, jak debilně se chovají, protože jsem nikdy neměl takovou potřebu to dělat. Asi nejhloupější americký film, na kterém jsem byl kdy v kině. Jedna hvězda čistě za nechtěně zábavné scény. (16.01.2019)

Nemohu a ani se nechystám vyvracet, že Glass je filmem problematickým, k němuž si řada diváků jen obtížně hledá cestu pro nevídané rozkročení mezi příběhovým originem a žánrovým archetypem, který přetváří populární vzorce ve prospěch výstavby a gradace vlastního unikátního světa. Ale stejně mě překvapuje, jak kriticky se k němu publikum staví, neboť za povrchním vzdorováním pohodlnému zážitku leží snímek skvělý a koncepčně soudržný. Říká se, že úvod je nudný - naopak, volným navázáním na předchozí filmy a sledováním známých hrdinů v akci Shyamalan nejen oprašuje nostalgii, ale zároveň znovuustavuje jejich pozice na šachovnici a vychází maximálně vstříc těm divákům, kteří Vyvoleného ani Rozpolceného nemají příliš v paměti. Říká se, že pasáž v léčebně je idiotská - nechápu proč. Režisér zde našel ideální kulisu pro rozvíjení a vysvětlování vzájemných vztahů mezi trojicí postav, přičemž upevňuje sevřenost vyprávění tematizací jednak vnitřní a přesahující superhrdinské zápletky, která aktéry motivuje, jednak vnějšího příběhu v podobě únikové hry, která je procesem k dosažení vyššího, postupně se obměňujícího cíle. Dva různé závěry pak nejen završují fyzické střetnutí postav (akce na parkovišti), ale také ukazují, co jejich osudové střetnutí přineslo okolnímu světu, jenž byl do té doby jen v pasivní podružné pozici v očích hrdinů, kteří sami sebe považovali za nadřazané, popřípadě je tak vnímal i samotný divák (nádraží). Film tak končí možná nečekaně, ale naprosto srozumitelně vůči předchůdcům i vůči vlastním měřítkům, jelikož navzdory pedantské práci s detaily a neustálému rozšiřování univerza je v něm vše poskládáno tak, aby ho pochopili i ti předešlými díly nepolíbení - a možná to je jádro problému, proč ho tolik zastánců hlavně Vyvoleného odmítá přijmout. ____ Silný zážitek pak umocňuje ještě napětím pulzující soundtrack, ďábelský výkon McAvoye, velmi dobrý střih a zapojení flashbacků, které dovysvětlují jednotlivé zvraty ve prospěch udržování zvědavosti a napětí. Osobně mi vadila jen řada drobností, mezi nimiž ční jeden velký scénáristický fail, který zatím nejsem schopen přehlédnout, a celková vizuální lacinost některých sekvencí (především pak samotného útěku, který působí dramaturgicky odflákle) To už ale k pozoruhodným snímkům asi patří... 80% (24.01.2019)

Shy se vztyčenou hlavou, s ambicemi natolik velikášskými, že vedle nich nějaké Nekonečnoválky působí jako látka pro mateřskou školku (oh wait...). Ten film hodně důmyslně náplní jak pravidla všech dobrých trilogií, tak dříve ustanovenou sestavu motivů. Jasně, často jsou ambice větší než mozková kapacita, finále je imho i řemeslně slabší kvůli záměrné inklinaci ke komiksové druhořadosti (čtyřlístkovská variace na HYDRA/SHIELD), ale přesto mi výsledek přijde v jistém směru inspirativní a podnětný už za snahu to takhle zkusit. Je docela fascinující, že na jednu stranu lidi ukoukají dvacet Marvelovek, jejichž znalostí obhájí plochost jejich season finale, na druhou nestíhají usledovat tři filmy o celkem šesti postavách a jejich postojích. 7+/10 (18.01.2019)

// Kreativní proces u psaní scénáře k tomuhle filmu si představuji asi tak, že Shyamalan po nečekaném úspěchu Split začal radostně mlátit hlavou o klávesnici dokud mu někdo neřekl dost, na víc stránek stejně nemáme rozpočet. Druhá polovina filmu je v podstatě tak špatná, až začnete chvíli pochybovat nad tím, jestli jste se sami náhodou neocitli v nějaké pochybné cvokárně. 2/10 (16.01.2019)

M. Night Shyamalan se vrací ke kořenům a ošklivě zklamává. Ve všem. Jeho Skleněný je film, u jehož sledování vám bude za samotného tvůrce nejspíš trošku trapně. Vypadá to televizně, ale především je to celé neskutečně hloupé a sebevědomé zároveň. Zvraty jsou absurdní, tempo šnečí a veškeré pokusy o filozofování nelidsky mimo a slušný Willis a McAvoy to do průměru neutáhnou. Sledovat Skleněného je jako koukat se dvě hodiny na to, jak M. Night Shyamalan ničí svůj vlastní odkaz. A není to hezká podívaná. (16.01.2019)