Hádej, kdo přijde na večeři

Na co Kramer s Tracym sáhli, to se snad automaticky měnilo ve zlato. Napotřetí (Kdo seje vítr, Norimberský proces) zkusili natočit silný příběh s morálním poučením a Tracyho geniálním monologem na konci, přičemž tentokrát přizvali i Katharine, a zase mě položili na lopatky. Spence i Kat by na ten film byli určitě pyšní. (20.08.2008)

Mistrovská práce Stanleyho Kramera. Odvážná studie lidských vztahů v bezchybném podání ústředních hrdinů. Konverzace morálně jednotných, i když jinak smýšlejících lidí, kde právě jejich morálka dostala touto diskusí přetěžkou zkoušku. Pěkně rozložené karty v zásadním protikladu, ovšem bez zdání samoúčelného nahození rolí, vždyť podobná konfrontace je skutečně reálná. A to nejen mezi smetánkou. Její jemnou inteligenci neopakovatelně stělesnili, at už v roli černošského lékaře Johna Prentica Sidney Poitier (gentleman černošských herců a dodnec u vrstevníků nepřekonán), či konzervativního Matta Draytona Spencer Tracy (v poslední roli je vidět, že postavou i dýchá). Myslím, že divák toužící po vpravdě inteligentním a lidském snímku bude touto mistrovskou hrou dialogů uchvácen. Já snímek beru jako snad nejsilnější apel na lidskou důstojnost a toleranci. (27.02.2006)

Film, který už hodně zastaral. Jeho poselství je samozřejmě chvályhodné, ale jde se k němu až příliš nápadně a okatě, takže se nakonec nedostaví kýžený efekt - to se poté projevuje z závěrečném Traceyho monologu, který postrádá na údernosti a působí spíše nudně a zdlouhavě. V šedesátých letech možná pecka, dnes už jenom slušná konverzačka. Herecké výkony samozřejmě bez výhrad (Poitier se mi tady líbil mnohem více, než V žáru noci ze stejného roku, kde na mě často působil jako vyřezaný ze dřeva). (27.04.2009)

Dnes už možná ne tak do očí bijící, ale stále zatraceně aktuální dílko o ideologickém pokrytectví a předsudcích, které jsou nám vryty pod kůži ať chceme či ne. Prakticky divadelní formát, tři legendy hollywoodských luhů a hájů a jeden velký, dlouhý rozhovor s optimistickým (leč vůbec ne revolučním) poselstvím na konci. V pomyslném souboji hereckých výkonů na mě nejsilnějším dojmem působila aristokraticky soucitná Hepburnová, v těsném závěsu Poitiers, král sympatií, s kterým snad musí soucítit i kdejaký rasista... Na Tracym sice jde poznat, že mu v době natáčení rychle ubývalo sil (sedmnáct dní po dokončení snímku zemřel), může však být na svůj poslední pomník právem pyšný. Katherine Houghton v roli mladé Joey Dryton mě zaujala snad jen svou podobou mladé Hepburnové (ve skutečnosti jde o neteř a tetu). Podnětné. A schválně si položme otázku - jak by reagovali naši rodiče (ev. jak bychom reagovali my, pokud by šlo o naše děti), kdybychom si domů přivedli romskou nevěstu? 80% (05.11.2007)

Ve stejný rok, kdy vychází Bonnie a Clyde, dílo Nového Hollywoodu, se objevilo i toto komorní drama Stanleyho Kramera, situované převážně do jednoho domu a jeho místností. Zazářily zde tři význačné hvězdy; Sidney Poitier z mladší generace, Katharine Hepburn a její milenec ve své poslední roli vůbec, výborný Spencer Tracy. Zato Hepburnové neteř Katharine Houghton ve své první roli svou afektovaností moc nenadchla, její Joanna mě spíš iritovala (za což zřejmě může i scénář) - jak si s obrovským nadšením balí kufry na deset let dopředu po jednom dni, kdy oznámila doma svatbu, to není možné snad ani pro tak mladou ženu. Kromě lehkého výbuchu na Tillie ani jednou neprojevila nějakou známku sebereflexe, takže v tomhle jsem stařecky konzervativního pana Draytona chápal. A i kdyby ne, stačí se zadívat na tvář Spencera Tracyho a bylo by mi to jasné - u něj hrají i vrásky. Závěrečný výstup (jenže byl i závěrečným výstupem v jeho kariéře a bohužel životě) neměl chybu. (11.06.2012)