Hádej, kdo přijde na večeři

Zvláštne, že som tento film videl po mnohých rokoch až dnes. Zvláštne, ako staromódne, divadelne, nerealisticky a moralisticky dnes pôsobí. Že získal Oscara a patrí medzi vychytené filmy nepričítam jeho kvalitám, ale skôr tomu, že zapadol do dobovej potreby. Do doby, keď vo viacerých štátoch Ameriky bolo zmiešané manželstvo trestné, doby keď vrcholili rasové nepokoje a keď sa iba nabíjala zbraň určená Martinovi Lutherovi Kingovi. Film je možné označiť ako jeden zo začiatkov idiotského projektu pozitívnej diskriminácie. Krajšieho, vzdelanejšieho a uhladenejšieho černocha než bol Sidney Poitier by ste v Amerike ťažko hľadali. Som zvedavý, ako by sa film vyvíjal, keby si tá rozmaznaná slečinka po 20 min. + 10 dňovej známosti domov doviedla nezamestnaného Sammyho Davisa jr., ktorý by namiesto diplomu z prestížnej univerzity doniesol preplnený výpis z registra trestov. Vo filme nie je prakticky ani jedna postava zo života, počnúc tancujúcim nosičom steakov a končiac Spencerom Tracym. Pripomínal mi nejaký laboratórny pokus pri ktorom sa vezmú typové figúrky, navodí sa situácia a potom sa už iba sledujú interakcie medzi nimi. Medzi jednoznačné pozitíva radím herecké výkony. A to nielen dôstojnú derniéru Spencera Tracyho, ale aj rovnako citlivý prejav Katharine Hepburn. Sidney Poitier je sympaťák, takže hrať nemusí a Katharine Houghton by prospelo menej pátosu a prehrávania. Pre mňa má tento film v súčasnosti význam najmä v tom, že ukazuje, aké jednoduché je byť tolerantným liberálom v teoretickej rovine a ako sa to zmení po priamom dotyku s realitou. Lebo opatrnosť pri miešaní rás a kultúr vychádza z atavistickej potreby zachovania identity. Buďte si istí, že všetky vaše multi-kulti ideály zažijú otras, keď sa vo vašich dverách objaví vaša dcéra s Cigánom, moslimom alebo trebárs s Jamajčanom. A tiež proti nim nemusíte nič mať, ale ... (23.02.2015)

Tak trochu úsmevne pôsobí úvod, kde tá čierna farba pleti je v silnom kontraste s ostatnými cestujúcimi. Určite to bol zámer, pretože je nemožné, aby v tak multikultúrnej krajine bol S. Poitier jediný muž tmavej pleti, ktorý prechádza letiskom. Z veľkej časti konverzačný film, ktorý ponúka v prvom rade protirasistické dialógy. Nutno povedať, že v dobe vzniku mal film iste väčšiu výpovednú hodnotu. Dnes je doba inde, hlavne v Amerike, my Čechoslováci sme stále konzervatívny, teda aspoň ja...80%. (31.03.2013)

90%. Mám rád pozitivním humorem zlehčená eticky kontroverzní témata, miluji šedesátá filmová léta a počátek éry postklasického Hollywoodu. Guess Who's Coming to Dinner je velmi energická komedie, která krásně ukazuje, jak se dříve hledaly problémy i tam, kde nejsou, a v kontextu dnešní doby trochu naznačuje, že mezirasová morální dilemata jsou i dnes považována za nutná k řešení, přestože už jde dávno (a vlastně vždycky šlo) o přežitek. Stanley Kramer je přes společenská dogmata expert a společně s inteligentním scénářem Williama Rose dokázali na pár metrech čtverečních (protože film je prakticky sitcom) brilantní konverzačkou bavit diváka téměř dvě hodiny. Tradičně perfektní Sidney Poitier, tradičně skvělá Katharine Hepburn, velmi překvapivý Spencer Tracy a můj osobní novohollywoodský objev Katharine Houghton, to jsou klíčové kvality, kterými se Guess Who's Coming to Dinner může chlubit. Navíc je kreativně a hravě zrežírován. Dnes už řekl bych kultovní film, který je zároveň vtipnou nadlehčenou konverzační komedií postavenou na skvělém scénáři, zároveň jemně a nenásilně moralizujícím "dokumentem" poskytujícím náhled na vlastní Já a (často zbytečná) dogmata, která se v nás skrývají, a zároveň ukázkou kvalitní filmařiny s encyklopedickým nádechem atmosféry postklasického Hollywoodu, období kinematografie, které mám ze všech nejraději. I guess it's goona be my new favourite comedy. (19.01.2016)

Hodně podrobná sonda o lidských povahách a jejich vyrovnání se s rasismem. Žádný z účinkujících není nijak zvlášť vyhraněn proti lidem s jinou pletí, ale je si vědom obecného mínění a těžkostí s tím spojených. I když by to měl být film Katherine Hepburn, já jsem nespustila z očí Sidneyho Poitiera:-)) (29.06.2005)

Nádherný, vřelý a proklatě moralistický snímek o chlapské tvrdohlavosti, rasismu a o síle ženské vůle. Má-li každý film, který je prostě totálně maximálně jeho, pak pro mě je to tento 42 let starý klenot americké kinematografie. Je v něm spousta pocitů, které jsem mnohokrát cítil, ale nikdy nikde nijak neprezentoval. Všichni se tam chovají tak idylicky a přesto tak typicky reálně - americky. Inteligentnější milostný příběh si nedokážu snad ani představit. Kam se hrabe Láska nebeská. Tohle je to pravé ořechové, co mi v tomto žánru až dodnes tolik chybělo. (15.11.2009)