Rudovous

Môj najobľúbenejší Japonský režisér Akira Kurosawa, ma zatiaľ ešte nikdy nesklamal. Všetky jeho filmy. ktoré som doteraz videl, sa odohrávali v starom Japonsku za čias samurajov (Yojimbo (1961), Sanjuro (1962), sedem samurajov (1954) a je vidieť, že si históriu svojej krajiny nesmierne ctil a vkladal do nichveľký kus srdca. V Red Beard sa nám, už tradične, prestavuje Kurosawov dvorný herec, Toširó Mifune, ktorý si , na moje prekvapenie, tentoraz nezahral žiadneho namysleného a arogantného samuraja-samotára, ktorý sa stará iba sám o seba a nikto iný ho nezaujíma. Vo všetkých filmoch, ktoré som s ním videl mali jeho postavy presne tieto črty. Tu si však zahral starostlivého a nesmierne múdreho primára nemocnice, ktorého si každý vážil. Celý dej sa pohyboval okolo jednej nemocnici, s tým som sa v samurajských filmoch ešte nestretol. Vo všetkých čo som videl sa vždy pár chlapíkov rozsekalo na franforce, povedzme si na rovinu, mne to vždy stačilo ale toto bola príjemná zmena. Opus, ktorý trvá 3 hodiny rozohráva životné útrapy lekárov a pacientov, a medzi hlavnou líniou deja, sa často predstavuje minulosť podaktorých vedľajších postáv. Keby bol náš pseudokultový seriál z lekárskeho prostredia (Nemocnice na okraji mesta) nakrútený takouto precíznosťou, rozhodne by som ho neposiela do ... a nehádzal do filmovej žumpy kinematografie. Bolo to skvelé od začiatku až do konca,akurát som nepochopil v strede filmu takzvané intermezzo, v ktorom nám tvorca pustil do čierneho obrazu jednu skladbu a kým dohrala nič sa nezmenilo, ako keby som počúval rádio. Najviac sa mi páčila scénka, keď Red Beard a jeho učeň karhali v bordeli jednu prostitútku, že by nemala pracovať, keď je nakazená syfilisom. V tom zbadajú nového zamestnanca v brandži, 12 ročné dievča, ktoré má vysokú teplotu. Chcú ju zobrať do nemocnice ale bordelmame sa to nepáči, a tak si zavolá ma pomoc všetkých zákazníkov. Starý primár sa však nedá, a v bitke, svojimi chiropraktickými schopnosťami, zláme kosti (ruky, nohy) asi 20 mužom. Avšak za moment ich začne ošetrovať, milí lekár. Netradičný kúsok Japonskej kinematografie, ale remeselne zvládnutý na jednotku. (08.09.2015)

Tak za prvé, mám rád Kurosawovy filmy a mám rád i Toshira Mifuneho... Jenže koukat na tohle tříhodinové dílko poté, co jsem v předchozích dvou týdnech díky ČT2 zhlédl Yojimba a Sanjura, bylo vážně utrpení. Režisér tu recykluje koncept u něho již několikrát viděný, jen v jiném hávu tentokrát podaný. Opět tu máme Toshifa Mifuneho v roli nepřístupného mrzouta, jenž je ale v jádru samozřejmě dobrý člověk s geniální bystrou hlavou. Také se tu znovu setkáváme s jakýmsi žákem/následovníkem (v minulých filmech zastoupený partičkou natvrdlých jedinců, zde máme pro pořádek jedince jen jednoho), kterému by měl Mifune v průběhu filmu promlouvat do duše a udělat z něho lepšího člověka. To by nebylo všechno tak zlé, přece jen Mifune je prvotřídní herec a už několikrát dokázal, že dokáže utáhnout i slabší režisérovy filmy. Bohužel ale právě v režisérovi resp. jeho scénáři je pro mě největší kámen úrazu. Film je neskutečně předvídatelný a všechny charaktery průhledně čitelné a uřvané (to se ale dá pochopit, když uvážíme, že je souží tak těžké nemoci, chudoba a vláda navíc nemocnici tvrdě uzavřela kohoutky, z nichž tekly dotace). Prakticky nikdo mě tu nijak zvlášť neupoutal kromě Rudovouse, jenž je ale, jak jsem již zmínil, jen další z kopií předešlých Mifuneho gerojů (ano, a i přes to, že je tentokrát povoláním doktor, tak i zde se setkáme s menší bitkou! zřejmě aby si přišli na své i fanoušci Kurosawových samurajských filmů). Žák je tu vlastně jen za blbce, na kterém si Rudovous pěstuje svoje ego, a ukazuje mu "svůj" správný svět. Studentova osobnost se zlepšuje po každém dokončeném případu, takže už cca. od půlky filmu vlastně víme, jak to s ním a ostatními dopadne. Uff. (25.12.2008)

Akira Kurosawa si opět vybral velmi silný příběh, který se mu podařilo natočit poměrně komorně, ale přitom mu dát silný nádech, kdy vás bude zajímat, jak to dopadne, jak se vztahy mezi postavami vyvinou a jaké budou následky jejich chování. Toširó Mifune vy zde dobře vypadal i v barvě, hlavně kvůli názvu. (27.05.2016)

Týden sraček part 5. Když jsem si u Harakiri myslel, že už jsem si sáhl na dno, tak jsem ještě netušil, že budu koukat na Rudovouse, což byla panečku taky záležitost. Kurosawa se pro mě pomalu ale jistě stává nejhorším režisérem ever, protože jeho filmy spolehlivě fungují jako eutanazie, projímadlo a anestetikum zároveň. Humus! 10% (01.08.2017)

Červenobradáč (netuším prečo zmenili názov na Červenofúz, keď rozdiel medzi bradou a fúzmi by mal byť zrejmý aj zodpovedným úradníkom) je v poradí šiestym filmom Akiru Kurosawu, ktorý som videl. A jeden z najlepších. Dominuje mu herecký koncert Tošira Mifuneho. Stelesnil "osvieteného vládcu" malej chudobnej vidieckej nemocnice. Ani v Siedmich samurajoch ma nezaujal tak, ako v tomto filme. V Červenobradáčovi je množstvo dobre zapamätateľných epizód pomedzi ktoré sa ako niť tiahne vzťah mladého lekára k Červenobradáčovi: od averzie cez náklonnosť, obdiv až po nasledovanie. Často som si pri Kurosawových filmoch prial, aby mu niekto podaroval nožničky. Aj tentoraz. Nie však preto, aby film skrátil, iba vystrihol tú inštruktáž pre Seagala ako lámať údy. (22.01.2010)