Žiji ve strachu

Jsem rád, když si od nějakého obdivovaného režiséra nechám nějaký film v záloze - na někdy na potom.  Kurosawův film nabyl zatím na aktualitě; ne že by A-bomba a H-bomba měla menší význam, ale přibyly ještě další bomby P-bomba (People), E-bomba (Ecology) a mnoho dalších a o mnoho dalších zatím aní nevíme. Tím ovšem nechci říct, že kdybych se na film podíval za měsíc či za rok, byl by méně aktuální. Počet lidí typu "pan Nakajima" (opravdu skvělý Toširó Mifune) roste, sám jich několik znám. Moc se mi líbil zvrat, který aktivoval úzkost v patotologický strach: neschopnost/nemožnost činu - vím, že musím umřít, ale nechci být zabit. Nakonec jsem si myslel, že to bude soudní rada pro rodinné záležitosti Dr. Harada, kdo odjede do Brazílie. (07.06.2023)

Silné sociální téma a (jak jinak) oslňující Toshiro Mifune. Nepřijde mi, že by tenhle film nějak výrazně zaostával za zbylou tvorbou Kurosawy... propad tvrdohlavě sebevědomého, "atomově paranoidního" Nakajimi do hlubin skutečného šílenství je zachycený dobře. A protože starému pánovi jeho vnitřní hrůzy, díky výkonu jeho představitele, beze zbytku věříme, stejně jako nemůžeme z rozumového hlediska odsoudit poněkud chladně prezentovanou Nakajimovu rodinu, jasného favorita film nemá. Scéna, v níž muž hovoří o radioaktivitě, zatímco Nakajima drží v náruči dítě, v tváři se mu promítají zoufalé emoce a všemu dělají zvukovou kulisu tušené válečné letouny, je jednoduše perfektní. A poslední záběr taky. (01.07.2008)

Autoritativní hlava rodiny se zdánlivě iracionálním strachem z výbuchu vodíkové pumy na straně jedné. Na té druhé jeho početné potomstvo. Obě strany se mají rády, ale ve chvíli kdy otec rozhodne, že prodá svůj podnik a tím pádem jedinou obživu rodiny a všichni se mají odstěhovat za pofidérním bezpečím do Brazílie musí rodina chtě nechtě zasáhnout. Zdánlivě vztahové drama o dysfunkční japonské rodině slouží již tradičně Kurosawovy jako sociální sonda a k (nejen) tehdy aktuálnímu vyjádření k dopadu studené války na běžné lidi, což obvzláště v Japonsku má svou nespornou výpovědní hodnotu. Námět je zajímavý a scénář z něj dokázal vytěžit spoustu rovin a úhlů pohledů na věc. Přes dobré herecké výkony všech zúčastněných stojí celý film na jediné roli, kterou hraje dvorní Kurosawův Pan Herec - excelentní Toshiro Mifune. V první moment takový výběr zarazí, jelikož je přecijen nalíčen poněkud prvoplánově staře, ale jak začne hrát všechny pochyby rychle ustoupí. Co na tom, že mu v době natáčení bylo pětatřicet let... Své role stařeckého "blázna" se zhostil tradičně na výbornou. Nejeden herec již na filmovém plátně ztvárňoval starého člověka, ale ještě nikdy to nebylo tak věrně. To co se jiní snaží zahrát přehráváním a využíváním klasických hereckých berliček zvládá Mifune jen za pomocí pohledů. Působivé dílo, které má co sdělit i dnes. (07.02.2007)

Snímek, který na první pohled může působit jako pojednání o japonském strachu z atomové hrozby. Ve skutečnosti jde o pouhou kulisu a hlavní téma je zcela nadčasové a univerzální, dokonce bych řekl, že v současnosti je výjimečně aktuální. Zatímco zvesela pracujem na tom, abychom se ubavili k smrti, ignorujem reálné hrozby (např. postupné ořezávání svobod pod pseudozáminkou terorismu) - jsme menší blázni, než paranoici? Byť má film jedno základní ústřední téma, není plochý a periferně rozehrává několik dalších otázek. Vynikající. (23.01.2008)

Kurosawa rozpitvává problém strachu z možného nebezpečí. Zdá se mi, že toto hlavní téma není tak silné, aby vystačilo na celý film. Ani přidaná linie o devalvaci důvěry v rodině není schopna doplnit snímek na plnohodnotné drama. Jenže herecké výkony i sám scénář, který se snaží napravit nedostatky námětu, se natolik rozšafně rozmáchli, že je nejen nelze poplivat, ale je potřeba je pochválit. A Kurosawovi nelze upřít, že si pro své filmy vybíral velmi neotřelá témata. (01.07.2013)