Žiji ve strachu

Jak jsem tak sledoval Kurosawovu tvorbu, ale i jiné japonské snímky z 50. a 60. let, dochází mi, že v té době měl japonský film velký kvalitativní náskok před americkou tvorbou. I tento film je dalším argumentem pro toto tvrzení. Tento film dokáže oslovit široké obecenstvo, a to i se svým intelektuálním nábojem a uměleckou kvalitou. Umění v krystalicky čisté formě, zde předvádí jeden z nejlepších filmových herců 20. století Toshiro Mifune. Jeho metamorfóza v paranodiního starce je geniální. Když se díváte na dnešní filmové hvězdy, Toma Hankse, Tima Robinse, Toma Cruise…atd., nic proti nim, ale až na vyjímky jsou ve všech svých filmech pořád identičtí. Ale Mifuneho herectví je fascinující, v každém Kurosavowě filmu naprosto autenticky ztvárnil diametrálně odlišnou postavu a Žiji ve strachu je toho zářným příkladem. Na filmu jako samotném oceňuji, že ponechává prostor pro vlastní uvážení diváka. Ač stařec vzbuzuje soucit, nepřehání přesto? Jsou jeho reakce přiměřené? A na druhé straně, ač jsou jeho synové pěkní hajzlíci, je jejich stanovisko tak nepochopitlené? A závěr, i přes sympatie ke starci, dává za pravdu spíše synům…Plný počet nedám proto, že mě filn nestrhnul tolik jako mistrovo ostatní filmy. Není geniální, pouze výborný. (01.11.2007)

Jsem rád, když si od nějakého obdivovaného režiséra nechám nějaký film v záloze - na někdy na potom.  Kurosawův film nabyl zatím na aktualitě; ne že by A-bomba a H-bomba měla menší význam, ale přibyly ještě další bomby P-bomba (People), E-bomba (Ecology) a mnoho dalších a o mnoho dalších zatím aní nevíme. Tím ovšem nechci říct, že kdybych se na film podíval za měsíc či za rok, byl by méně aktuální. Počet lidí typu "pan Nakajima" (opravdu skvělý Toširó Mifune) roste, sám jich několik znám. Moc se mi líbil zvrat, který aktivoval úzkost v patotologický strach: neschopnost/nemožnost činu - vím, že musím umřít, ale nechci být zabit. Nakonec jsem si myslel, že to bude soudní rada pro rodinné záležitosti Dr. Harada, kdo odjede do Brazílie. (07.06.2023)

Kurosawa je z mého pohledu silnější tam, kde se od mýtické minulosti plné samurajů vrací do současnosti a zpracovává závažná témata hýbající Japonskem jeho doby. Žiji ve strachu je psychologické drama o podnikateli, který je v 50. letech 20. století až příliš zaměstnaný myšlenkami na válečné útrapy 2. světové války a zejména na jaderné výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. Strach z nové války a jaderných zbraní se pro něj stává posedlostí do té míry, že začne plánovat emigraci do Jižní Ameriky. Tomu se ovšem celá rodina brání, ať už proto, že by ztratila úspěšnou firmu, nebo z důvodu kulturní bariéry a neznalosti španělštiny. Věci dojdou tak daleko, že rodinný konflikt musí řešit soud a rodina se rozhodne svého patriarchy zbavit odklizením do psychiatrické léčebny. Dobře zahrané, výborně zrežírované a především je to film, který něco vypovídá o japonské společnosti své éry. Celkový dojem: 80 %. (03.01.2010)

Kurosawa rozpitvává problém strachu z možného nebezpečí. Zdá se mi, že toto hlavní téma není tak silné, aby vystačilo na celý film. Ani přidaná linie o devalvaci důvěry v rodině není schopna doplnit snímek na plnohodnotné drama. Jenže herecké výkony i sám scénář, který se snaží napravit nedostatky námětu, se natolik rozšafně rozmáchli, že je nejen nelze poplivat, ale je potřeba je pochválit. A Kurosawovi nelze upřít, že si pro své filmy vybíral velmi neotřelá témata. (01.07.2013)

...A síce od neslávnych príhod v Hirošime a v Nagasaki, keď vtedy "vojnoví štváči" , alias Spojené štáty americké, v auguste roku 1945, zhodili s odstupom času iba troch dní, dve atómové bomby na tieto japonské mestá, čím sa v podstate ukončila 2. svetová vojna, uplynulo zhruba už desať rokov, čo ale automaticky hneď neznamená, že by sa skrátka všetci obyvatelia Orientu, zrazu zbavili svojho pocitového strachu z toho, aby sa nedajbože znovu neopakoval "jadrový holocaust" ?! A práve veľké obavy z opakovania sa nedávnej histórie, má napríklad i jeden postarší pán Kiiči Nakadžima, majiteľ malej zlievárne, ktorý sa teraz silou-mocou, snaží presvedčiť svoju početnejšiu rodinu, aby sa spolu s ním presťahovali do Južnej Ameriky, konkrétne do brazílskeho São Paula. No, oni namiesto toho, aby ho v tejto myšlienke podporili, by ho najradšej zbavili svojprávnosti, o čom by mal rozhodovať rodinný súd, ktorého úvodné pojednávanie mám možnosť sledovať na začiatku. Všímam si, že nie sú extra nadšení z tohto nápadu, no i napriek tomu sa 'dedo' za žiadnych okolností nevzdáva svojho odvážneho plánu. Ako tak ďalej pozorujem nasledujúcu líniu vzťahov a udalostí, nie je to vôbec jednoduché, byť v nejakej prevahe, ak sú ostatní proti mne, keď o tom proste nechcú ani počuť, kedy to z protagonistového pohľadu vyzerá najskôr len tak, ako "ísť sám hlavou proti múru" . Čím sa viac približujem na samý koniec, tým to nakoniec vypadá tak, že pravdepodobne hrdina emigruje asi úplne sám, keďže "komu niet rady, tomu niet pomoci ?" / Strihový majster Čózó Kobata si opäť vzal do rúk svoje spoľahlivé strihačské nožničky, pomocou ktorých zostrihal výsledný materiál presne do takej podoby, na akú sa vonkoncom ani nemôžem (po)sťažovať, pretože koľkokrát režisérovi/strihačovi Kurosawovi (áno, niekedy si totižto svoje počiny strihával svojpomocne) "ušla ruka" , ale samozrejme nie vždy to bolo na úkor samotnej veci. Rozumel som mu zakaždým, akonáhle to samotný príbeh vyžadoval, trebárs Sedem Samurajov, tam sa táto stopáž zrejme nestratila, kedy mala svoje pevné miesto, no na druhej strane občas neuškodilo, aby sa povedzme snímok skrátil pod 2 štandardné hodiny, lebo sa naň potom trochu i lepšie pozeralo, t. j. proste sa menej vliekol. (Nemyslite si ale, že by som pohŕdal jeho dlhšími kinematografickými dielami.) Ako najmä aj v tomto prípade, kde si Toširó Mifune vo svojom veku 35 rokov, zahral postavu raz tak starú, čiže ako zrelý 'sedemdesiatnik' , je priam excelentný, až sa tomu pomaly ani nechce veriť ! Vskutku, podal priam majstrovský, herecký výkon - pár excellence, pred ktorým si skladám klobúk dole. Akira ma zasa nesklamal, za čo som mu obzvlášť vďačný. (27.01.2022)