Žít

Pracovat třicet let jako úředník. Klobouk dolů už před takovým výkonem. Jenomže pak mu dojde, že už dalších třicet let nebude úředníkem a je v šoku. Do té doby přehlížel rodinné nesrovnalosti, a najednou toho musí řešit až moc, neb smrt je mu v patách. Co teď? A tak si klade otázky, které dosud neřešil, moc se jimi nezabýval... Ale KAFKA a jeho PROMĚNA je prostě lepší. Myšlenkově, příběhově... (26.07.2010)

Z Kurosawova vyprávění o posledních okamizích jednoho života, prožitých s vědomím přicházející smrti, a také neskorším bilancováním o tomto životě, jsem měl dojem zajímavého životopisního filmu o zcela fiktivní postavě. Film byl naplněn silnou myšlenkou o smyslu života a jeho hledání či užívání i v případě prohry, čímž mi vzdáleně připomněl daleko mladší Lelouchův film Celý jeden život, ale přesto to naplnění v poněkud dlouhé stopáži se jaksi postupně ztratilo a vznikl na můj vkus až moc rozvláčný film, který ani navzdory silnému tématu a dobře vystavěnému příběhu nedokázal udržet moje nadšení v stejné míře po celý čas. Nápad nechat příběh výrazně plynout i po smrti hlavního hrdiny a nadále vytvářet jeho přítomnost ve filmu skrze spoustu krátkých retrospektiv považuju za pozoruhodný, i když chvílemi (zvláště u řešení voleb úředníků a otvírání podobných témat) jakoby se tím původní myšlenka vytrácela do úzadí. Je to už můj třetí Kurosawův film z přelomu 40. a 50. let, pomalu si začínám zvykat na jeho styl (či obecně na styl japonského herectví té doby), a tento film se mi (vedle Toulavého psa a Rašomóna) zatím líbil nejvíc. Přesto ty čtyři hvězdičky dávám spíše s odřenýma ušima. Dost špatná technická stránka zvuku na náročnosti sledování jenom přidala. 75% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (27.12.2019)

FIlosofická bajka z dílen A. Kurosawy. Ukázka toho, jak uvědomění si vlastní smrti dokáže změnit život a dokáže člověka popohnat k naplnění vlastního žití. Bez tohoto uvědomění většina z nás jen slepě proplouvá životem. Je to sice myšlenka několik tisíc let stará, stejně však většinou lidí stále opomíjená. 9/10 (25.04.2008)

Akira kurosawa nám ukazuje, že se celý život hnát za kariérou je zbytečný. Člověk by si měl odpočinout a trochu si užít třeba i v baru. A to potvrzuje i článek, který jsem nedávno čet ve kterém bylo "čeho lidé nejvíc před smrtí litují". A jedna z věcí byla, že zbytečně celý život pracovali. Tenhle řežisér je machr na vyjádření povah a pocitů lidí. (25.09.2012)

Režisér menom Akira Kurosawa, mimochodom môj najobľúbenejší Japonský tvorca, ma neskutočne fascinoval svojimi samurajskými filmami, ktoré veľmi charakteristicky zachytávali život v pred-priemyslenej krajine Japonska. Kedy už staré zvyky a tradície pomaly upadali ale pre novú západnú kultúru neboli ešte dostatočne pripravené základy. Snímky od Kurosawa ako Shichinin no samurai (1954), Yojimbo (1961) či Tsubaki Sanjūrō (1962) patria k mojim najobľúbenejším filmom všeobecne. Ikiru je snímka ktorá je naopak radená do , vtedajšej, prítomnosti a sleduje život jedného frustrovaného úradníka, ktorý celú svoju kariéru a dalo by sa povedať, že aj mladosť presedel v kancelárií a v každodennej rutine, medzi papiermi, mu prebehlo 30 rokov života. Pravdepodobne by pokračoval vo svojom nudnom živote, keby sa nedozvedel, že má rakovinu žalúdka a do konca mu zostáva 6 až 12 mesiacov života. Psychicky sa položí lebo si uvedomí, že za svoj život nikdy nič nedokázal, nikdy nič v úrade nespravil, nikto si naňho nebude pamätať a jeho jediný syn sa už nevie dočkať, kedy sa dostane k jeho úsporám, keďže celý život tvrdo šetril, do krčmy nechodil a zbytočne na nič nemíňal peniaze. Takto sa v ňom niečo zlomí, vyberie si všetky úspory a vydá sa do prvej krčmy. Tam sa stretáva s jedným spisovateľom a rozpovie mu svoj príbeh. Spisovateľa filozofické vnímanie konca života hlavnej postavy natoľko dojme, že sa ho na jeden večer ujme a prefláka s ním celý večer. Opijú sa, navštívia podnik s hazardnými hrami aj za dievčencami sa pozrú. Chlapík však stále nieje spokojný a koniec sa blíži, tak sa rozhodne, že na úrade, kde pracuje, začne pomáhať ľuďom a nie ich posielať na úrady iné ako to je vo zvyku ešte aj dodnes. So svojim entuziazmom sa mu podarí v chudobnej štvrti sa mu síce podarí postaviť nový park ale bude ho to stáť veľa energie. Toto trvá asi 2/3 snímky. Potom hlavná postava umrie. Nasledujúca 3/4 hodina ktorá zostala je o dialógoch jeho kolegov na kare. Rozhovory sa začnú striedmo až nakoniec, keď si postupne spomenú čo všetko za posledné mesiace jeho života spravil pre ľudí, kolegovia prepadnú historickému plaču a sľúbia, že aj oni budú rovnako pomáhať ľuďom. Pozorný divák si však všimne, že film nekončí happyendom... ale svojim spôsobom tragicky vďaka ľudskej hlúposti, malichernosti a lenivosti. Herec, ktorý hral hlavnú postavu, uhral tak akoby mu išlo doslova o život. Bolesť ktorú prežíval jeho charakter musel cítiť aj on sám... Dal do toho neskutočné emócie. Ide o neskutočne podarený psychologický film, ktorý má aj dneska čo povedať. (13.12.2015)