Zoe

Príliš veľa originality v Zoe nehľadajte, každopádne má film aspoň veľmi svojskú, hypnotickú a melancholickú atmosféru. A samozrejme prvotriedne obsadenie. Pričom zaujímavých hercov nájdeme aj pri vedľajších postavách, viď netradičná robot-bordel-mamá Miranda Otto alebo robot-šľapka Christina Aguilera. Prečo sa James Bond zamiloval zrovna do Léy Seydoux stále nechápem, charizmu má ale táto herečka dostatočnú na to, aby mohla byť hlavnou atrakciou tohto filmu. Každopádne by Zoe slušalo klubové kino viac než televízna obrazovka. (24.02.2020)

V té sci-fi rovině pro mě Zoe selhává, protože ten koncept, že se podaří vytvořit plně myslící a cítící bytost je velmi, velmi naivní. Na druhou stranu mi to vadí mnohem méně, než sledovat další klišé s frankenstainovským komplexem. Jenže Zoe nebyla jako sci-fi ani zamýšlena. Proto je především v první půli, pro mnoho lidí nudně předvidatelná. A dokonce to primárně není vztahová romanťárna, byť je druhá polovina sladkobolná a trochu jako z červené knihovny. Takže proč se mi to vlastně líbilo? Zoe nabízí možnost vcítit se a nechá vás rozvíjet svá vlastní proč a co kdyby... . Já viděl film o hledání. O lidské touze mít pod kontrolou to, co námi nejvíc zmítá...naše emoce, city. O strachu, že se láskou zase zraníme a tentokrát už to bude trvalé. A taky o způsobech, jak se tomu vyhnout a o tom, že někdy prostě musíte zavřít oči a skočit. No...když já, starý cynik jsem tam viděl tohle...zajímalo by mě, který tupec sesmolil obsah, který tady visí. Polovina toho není pravda a uvádí Zoe jako přiblblou béčkovou romantiku. Ano, třeba na kousek jako je Ona, sice tento film nemá, ale vyzněním a poselstvím, zase tak daleko není. Ta čtvrtá hvězda je za výkon Léa Seydoux a Ewan McGregora. (19.06.2020)

Romance mezi osamělým inženýrem umělé inteligence (rozvody) (Ewan McGregor) and Zoe (Léa Seydoux). Vytvoří syntetického člověka. Zpěvačka Christina Aguilera zde hraje roli prostitutky - robota. Tématem je jak technologie ničí vztah. Zkoumání ztráty lásky ve filmu ale vyznívá jako emoční nezralost. Rozhodněte se po shlédnutí sami, jestli tohle filosofické zkoumání lásky a autenticity je mezi jinými festivalovými filmy zapamatovatelné. (13.11.2018)

Studené jak čumák robotického psa. Love story mezi tvůrcem a jeho umělým výtvorem (trochu incestní, ne?) je mělká a roztáhlá. Spíš jsem z toho měla dojem, že je to o chlápkovi, který začne ze vztahu couvat ve chvíli, když se ukáže, že jeho vyvolená má i nějaké ty chybky (což se v životě děje velmi často, bez ohledu na to, jestli dotyčná je robot, mimozemšťan nebo obyčejná holka). A místo ženy (androidky) pak dá přednost jiné, která s ním jen spí. Ve filmu je to doslova, ale vyznívá to nezáměrně ironicky. Snímek se vyznačuje dlouhými záběry na polocelky a detaily hrdinů – hodně suchopárné. Otázku, co je to vlastně lidství, film jen lacině nadhodí, ale nijak neřeší, natož aby přišel s vlastní odpovědí. Pokud vás zajímá tohle téma, tak líp se k němu postavil i Frankenstein. SHRNUTÍ: Kterak si vyrobit přítelkyni. (24.03.2021)

Stroje. Čísla. Emoce. Programy. Jedničky a nuly. Už si holt mezi sebou příliš nerozumíme, proto si vyrábíme syntetické lidi, kteří lépe pochopí pocity druhého i jeho citové potřeby. Nebo různé léky, které například u párů probouzí stejné hormony. Dohlíží na to Ewan McGregor a Léa Seydoux. A právě ta se do něj zakouká. Jenže při testu kompatibility zjistí, že potenciál jejich vztahu se rovná nule. Až pak se dozví zásadní pravdu. Mladý tvůrce Drake Doremus umí. Tedy osobně mě mile potěšil slušnými vztahovými kousky Zamilovaní a Breathe In. Když se pak rozhodl pro ambicióznější látku, nemělo to tak pevné švy. Ač se znovu věnoval vztahům a kotrmelcům mezi nimi. A vždy dodal trochu té osobité divnosti. Ta je i tady. Stejně jako atmosféra. Stejně jako slušní herci. Ale prostě to nedrží tak pohromadě, jak bych si přál a hlavně z toho nevychází emoce, se kterými by alespoň u mě uspěl. 65% (29.10.2018)