Nahý

Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi… (20.01.2018)

Veľmi zvláštny a rozporuplný film, ktorý v jednom okamžiku zaujme, nadchne a vzápätí odpudzuje. Pozitívne je, že napriek slušnej dĺžke nenudí. Nemám žiaden vzťah k bezdomovcom a lúzrom. Ani dobrovoľným, ani tým, ktorí sa medzi nimi ocitli nechtiac. Všetky postavy tohto filmu boli ako z nejakého panoptika, nepravdepodobné, skarikované a iba chvíľami zaujímavé. Film bol od začiatku do konca na dve hviezdičky, čím vyjadrujem názor, že nemusel a nemal byť nakrútený. Ale tú tretiu musím pridať za fantastický herecký výkon Davida Thewlisa, ktorý statočne ťahal celý film. (07.03.2012)

Odysea novodobého Sokrata, jeho púť nočným Londýnom, inšpirácia gréckou antickou filozofiou je tu viac ako jasná. Snímok stojí prevažne len na dialógoch, ktoré sú myšlienkovo veľmi bohaté a hutné (mňa oslovil hlavne ten s nočným strážnikom). Zároveň k tomu treba pripočítať šarm a charizmu hlavnej postavy prezentovanej excelentným D. Thewlisom. Jeho často ironické poznámky a naoko nevinné otázky vždy triafali do čierneho. Nevšedný, originálny kúsok. 80/100 (08.07.2015)

Malý princ pro dospělé, v Londýně na konci milénia. Fascinující David Thewlis prochází nočním Londýnem a potkává hlídače, co hlídá prázdný prostor nebo feťácký pár, který se usilovně hledá přes celé velkoměsto, aby se mohl nenávidět... Film se zcela neopakovatelnou atmosférou. Znepokojující i zábavný. Muži nenávidí ženy, potrhlý vagabund dělá fóry na Homéra a k tomu všemu se nejspíš blíží konec světa. Jen škoda, že zhruba v polovině (obrovský monolog Johnnyho o čárových kódech a apokalypse) zpočátku zběsile nastavenému tempu spadne řemen, a do konce už se dle mého tak úplně nenahodí. (17.08.2018)

Leighův film je vlastně alegorie na druhou. Jednak po vzoru antického Odyssea (ovšem s tím rozdílem, že hlavní hrdina na konci návrat do Ithacy zavrhne), jednak po ironizujícím vzoru Joycova Odyssea, který je vlastně rovněž sledem náhodných setkání bez konečného výsledku. Z toho je možná patrné, že jsem si mnohem víc užíval koncept, než film samotný. Ale to bych pomíjel briskní a chytré dialogy, které je třeba ocenit o to víc, že vznikaly z větší části improvizovaně. (05.08.2018)