Devadesátky

První věc: neni to komedie. To se pozná podle toho, že jsem se nesmál. Vůbec. Druhá věc: je to o skejtacich. A to je pro mne tak vzdálenej svět, že v něm těžko můžu najít něco, s čím bych se výrazněji ztotožnil. Třetí věc: v silnějších momentech to připomíná Kids, který byli natočený v opravdovejch Devadesátkách. Pro mne je první dílo Jonaha Hilla zklamání, většinu času jsem se nudil. (11.07.2019)

Režijní debut komika Jonaha Hilla (21 Jump Street, Superbad) mnoho lidí překvapí. Nejedná se totiž o komedii, nýbrž o tuze realistické „coming of age“ drama o klukovi Steviem, co hledá s přicházející pubertou své místo ve společnosti. Situaci mu komplikuje agresivní starší bratr a matka-samoživitelka, od kterých Stevie utíká k partičce místních skejťáků, kteří nejsou zrovna dokonalou ukázkou morálky, ale přesto mají srdíčko na správném místě.. Filmu vládne neskutečně přesná atmosféra 90. let, umocněná natáčením na 16mm film v poměru stran 4:3. Herecky je film naprosto parádní, včetně zcela neznámých dospívajících herců. A režijně a scenáristicky debutující Hill válí vysoustruženými dialogy, přesným tempem a schopností nechat diváky prožít příběh bez zbytečné doslovnosti. Jeden z nejlepších filmů roku. (13.09.2018)

Jonah Hill byl pro mě doteď synonymem "takovýho toho ksindla" z filmů jako Kopačky nebo Dostaň ho tam, ale stejně jsem celej nadšenej sednul ráno na elektricky poháněný kolo Specialized (nojo, nová doba) a sprintoval do velkáče do fronty na hulvajze. A po filmu jsem byl ještě nadšenější. Instantní ale poctivá nostalgická polivka. Strčil jí tam 2 prsty kámo. "Myslim, že víc cool je nemít přezdívku. Jako třeba Ray. Ten je cool." #kviff #54 (90%) (06.07.2019)

Film má poetiku něžnou, ba křehkou, třebaže ji zpestřuje kanonáda vulgarit, tak příznačná pro teenagerskou snahu působit dospěle. Hlavní postava 13 letý chlapec se pere s osamělostí. Nikterak objevné, ale nakažlivé Devadesátky přesně vystihují náladu okamžiku, kdy se parta zdá být nejdůležitější věcí na světě a čtyřicet dolarů představuje nedostižný poklad. Kdy touha zapadnout, zavděčit se a získat si uznání zkušenějších kumpánů nese podobu obdivovaného vzestupu z úrovně „hustej na megahustej“, kdy „rodiče jsou dementi, já nechci na Harvard, ale žít“ a do flákačské romantiky zapadají znaky konkrétní doby od muziky po módu. Potíž tkví v tom, že bezstarostné jízdy vlastní pamětí produkuje každá generace a že jsou si navzájem podobné až k nevíře. Nostalgický úsměv nad věčnými projevy revolty vroubí současně strach o hrdiny. Třeba když je roztomile nejistý panic zatažen do milostných hrátek uvozených dívčím konstatováním „jsi ve věku, než se z kluků stanou kokoti“. Zdá se mi to trochu idealizované. Pokud se začínající filmař může opřít v nezávislé produkci o vlastní zkušenost, získá si diváckou důvěru snáze než lukrativní studiovou zakázkou sériového filmu bez vůně, chuti, barev a autorského rukopisu. (29.11.2020)

Zil jsem ve stejne dobe jako filmovy Stevie, jen v Ostrave, nekamaradil jsem se s cernochy a ani na skateboardu jsem nejezdil. Presto jsem hlavni postave rozumel a sympatizoval s ni. Sunny Suljic podal vynikajici vykon a v podstate na nem stoji cely film. Dejove nicim prelomove, ma to ovsem dobrou atmosferu a vyborny soundtrack. Videno v ostravskem Minikine, 17 divaku. (20.07.2019)