Beze stop

S třemi hvězdami jsem možná zbytečně přísný, ale na mě je tempo prostě až moc pomalé. A to nejsem nutrně příznivec dějem a akcí nabité stopáže. Jenže Beze stop je jenom popisem rutinní všednodennosti v hodně nevšedním prostředí. A taky - což je samozřejmě problém můj, nikoli problém filmu - se ideologicky zcela míjím s pojetím života v divočině. Já sice nenávidím lidi a můj sen je žít na pustém ostrově (v teple: z lesů amerického Severozápadu byla zima a mokro až do kinosálu), ale v komfortu a pohodlí. Představa celoživotního táboření ve stanu se mi ani trochu nezamlouvá a trávit čas v karavanové osadě s tamními (dobrovolnými!) vyvrženci je představa ještě děsivější. Beze stop má ovšem tři trumfy: slušnou kameru, senzační obsazení: hlavní dvojice je zahraná parádně, a to jak Ben Foster, od nějž se to tak nějak čeká, ale i mladičká Thomasin McKenzie, před níž smekám. V jejich poslední společné scéně je všechno. Paráda. A dobře napsaný scénář, který komorní příběh představuje velmi civilně, takže třeba divák tuší, že táta je válečný veterán s posttraumatickým syndromem, ale vzhledem k jeho mlčenlivosti se víc nedozvíme... A to kvituju, žádný dovysvětlování blbečkům. Takže spíš tři a půl hvězdy... ale to líné tempo mi místy prostě fakt vadilo. (21.09.2018)

Tento snímek jsem měl ve watchlistu už dlouho, ale teď jsem měl ještě o dva důvody víc, proč se na to podívat. První důvod je Thomasin McKenzie, jež mě naprosto uhranula v Jojo Rabbit a chtěl jsem si ověřit její herecké schopnosti i v jiných projektech. Druhý důvod byl Ben Foster, jenž se má zhostit role našeho nejznámějšího vojevůdce s lahkým gulometom v megabijáku Petra Jákla. Oba mě o svých hereckých umech přesvědčili, Thomasin jako mladá zakřiknutá, ale přesto postupně rebelující dívka a Ben vzhledově jako starší verze Jesseho Pinkmana s komplexy z vojenské služby perfektně sedly do tohoto sociálně laděného The Last of Us, kde místo nakažených jsou za nepřátele vnitřní démoni rozbíjející iluze o normálním životě ve společnosti. Snímek svou narační strukturou a vláčným tempem dosahuje dokonalé stopáže během níž si divák dokáže dle dostupných informací a plynutí příběhu vybudovat vlastní názor na situaci a současně má čas se vcítit do těžké situace protagonistů i když to není prvotní zájem tvůrců a nedochází se k tomu samoúčelně jak by se dělo u podobných projektů. Leave No Trace není žádný majstrštyk roku 2018, ale jako americké indýčko rozebírající peripetie veteránů zase jiným pohledem to funguje správně. Prvně jsem tomu chtěl přidělit 7,5/10, ale přes noc to pěkně vyzrálo, takže pěkných 8/10. (26.08.2020)

Snímek Leave No Trace zaujme vyjma nádherných reálií portlandských lesů i svou nosnou myšlenkou, která se zabývá existenčními problémy a otázkou, jestli to, co je dobré pro mne, je dobré i pro mé potomstvo. Režisérka Debra Granik se s těmito atributy "popasovala" více než obratně. Ukazuje nám totiž život z obou stran, avšak činí tak bez nějakého kritizování či "nadržování" jedné nebo druhé straně. Je tedy čistě na divákovi, ke které části a zvyklostem společnosti se přikloní. Snímek rovněž nabídne skvělé herecké výkony, soundtrack, který precizně lícuje s poklidným tempem a krásné závěrečné titulky. Jen škoda té stopáže, která bohužel nabídne několik hluchých míst. Až na tento detail je Leave No Trace výbornou oddechovou záležitostí, jíž byste si neměli nechat ujít. Skvělá práce! „I don't have the same problem you have.“ (08.10.2018)

Pomalá tichá a na pohľad príjemná meditačná dráma so skrytým enviro významom. Bolo tu krásne poukázané na fakt, ako sa človek vzďaľuje od svojej podstaty a života v súlade s prírodou. Tiež sa mi tu páčila tá sonda do spôsobu akým sa civilizácia vmiešava do akéhokoľvek pokusu o návrat späť - všetko skrátka musí byť zaškatuľkované a žiť treba len podľa súčasných platných noriem spoločnosti. Všetko ostatné je čudné a len ťažko akceptovateľné. Predostrenie skutočnosti ako ľahko je tomu podľahnúť bolo tiež výborné. Čo sa týka enviro odkazu ako i kamerových záberov tak to na mňa zapôsobilo ďaleko viac ako napríklad snímok Old Joy (2006) od Kelly Reichardt. Slušný nadpriemer. 80/100 (18.10.2018)

Leave No Trace se může zprvu zdát jako klasický film o útěku člověka do divočiny a vzepření se společnosti, ale uvnitř skrývá mnohem hlubší myšlenku. Debra Granik film vytvořila na základě knižní předlohy "My Abandonment", především tedy na její první polovině, která sleduje otce, veterána z války ve Vietnamu a jeho dceru, kteří opustili společnost a žijí v národním parku nedaleko Portlandu. Na filmu je čerpání z knižní předlohy hodně znát, především díky poetičnosti vyprávění, které Debra Granik umí krásně přenést na plátno. Leave No Trace šetří dialogem co to jde a soustředí se hlavně na vizuální vyprávění, některé části filmu evokují práci Terrence Malicka, takže příznivci pomalého, lehce plynoucího obrazového vyprávění si přijdou na své. Základním stavebním kamenem celého filmu je dvojice Thomasin McKenzie v roli Tom a Ben Foster v roli Billa. Kdyby tyto dva selhali film by šel ke dnu, naštěstí se tak neděje a jak Ben Foster tak Thomasin Mckenzie hrají naprosto skvěle, mají situaci o to těžší, že svoje emoce musejí předávat divákům především fyzickými hereckými výkony, protože dialogu si opravdu moc neužijí. Jejich vztah je hlavním důvodem proč film funguje a Debra Granik měla při castingu zatraceně šťastnou ruku. Kde Leave No Trace překračuje hranice meditačního filmu o přežití člověka v přírodě, je konfrontace se skutečným světem. Ústřední dvojice se nejednou dostává do situace, kdy je nucena do střetu s reálným světem mimo jejich uzavřenou bublinu, tyhle části filmu ho spojují s realitou a nenechávají ho sklouznout do přestřeleného světa za hranice reality, jak se to častokrát stalo např. v „Captain Fantastic“. Leave No Trace má svoje slabší chvilky, kdy plyne až moc pomalu a pro někoho, kdo si nebude užívat zadumané záběry na hlavní postavy v přírodě, může mít s filmem trochu problém, Debra Granik ale jinak drží film pevně ve svých rukou a vytváří harmonické dílo o vztahu člověka k přírodě a o vztahu otce a dcery. Trošku skrytou, ale o to více důležitou zprávou, kterou chce Debra Granik předat divákům, je to jak americká společnost hledí na válečné veterány. Ti jsou sice uznáváni, ale skutečnou snahu o to jim pomoci projeví jen málokdo. To jestli na vás film zapůsobil vám zodpoví samotné finále, které většinu diváků dělí na dva tábory. Já paradoxně nespadám ani do jednoho, příliš na mě totiž nezapůsobilo, ale tohle vyústění v kontextu celého filmu naprosto chápu a respektuji. 82% (01.10.2018)