Zloději

Mírumilovný únos dítěte? To je pěkně divný nápad... Ale ono to překvapivě funguje a rozhodně to není blbě vymyšlené. Hlavně v téhle povedené rodince, kde každý krade a něco na ní nehraje... Ale víc už psát nebudu, abych nespoileroval. I tak, trošku rozporuplné pocity z toho mám. Po filmařské stránce je to slušné, ačkoli u pár záběrů jsem měl pocit, že by líp vyzněly, kdyby byly zabírány z jiného úhlu. Děj je taky dobře vymyšlený, aspoň v tom, jak graduje, jak na sebe navazuje, jak začíná a jak končí, ale některé podstatné věci neřekne. Víme, že ta rodina krade, hlavně tatínek, ale proč? Nějaký náznak, že třeba na tom jsou finančně mizerně tam není (teda jo, tatínek maká jako dělník, ale je to lenoch a na tu práci většinou kašle - ale i tak to není nic, co by ho nějak obhájilo, ukázalo v nějakém lepším, sympatickém světle). Prostě se divák musí smířit s tím, že to tak prostě je a hlavně ať nad tím nepřemýšlí... SPOILER Smrt babičky byla tak jako pěst na oko, protože je to typické klišé těchto rodinných filmů - a mě už dokáže spíš naštvat, než abych ho "chápal". Stejně bych ji chtěl vidět ve finále, jak by dopadla. KONEC SPOILERU Většinu času se to snaží mít takovou tu poetiku všedního dne, ale tady to na mě působilo jak kdy - někdy skvělé, někdy poměrně nudné. Navíc místy je znát, že se to Kore'eda snažil mermomocí natáhnout na ty 2 hodiny, takže by tomu slušela i kratší stopáž, ale to by si to pak zase nemohlo hrát na "velkofilm". Ten film se mi líbil, filmařsky je povedený, dějově taky a má i pár příjemných poetických scén (a sem tam i jemný humor), ale má i své mínusy, kterých bohužel není málo. Slabé 4* ale dát musím, protože kdybych dal míň, cítil bych, že jsem to podcenil. Tak jako tak, Naše malá sestra se mi líbila o něco víc. Tu bych si klidně pustil znova. U Zlodějů mi jedno zhlédnutí bohatě stačilo. Slabé 4* (27.11.2020)

Japonsko vnímáme jako bohatou ekonomiku, která je nepříjemným konkurentem západních firem. Každá, i ta sebebohatší země, ale produkuje i neúspěšné outsidery, kteří se pohybuje ve stínu pečlivě budované elegantní fasády. Sociálních dramat, jako je Kore'edův snímek, se k nám z Japonska dostává jako šafránu, tak jen na vysvětlenou: zloděj má v japonské společnosti jiný význam a postavení než u nás. Je to nejopovrhovanější sorta lidí, kteří jsou na tom nejnižším stupínku společenské hierarchie. Před pár lety proběhla Japonskem zpráva o dvou starých členech Jakuzzy, kteří byli přistiženi při krádeži v obchodě. Bylo to prezentováno jako známka neuvěřitelného úpadku této větve organizovaného zločinu. Jakuzza se totiž zabývá tradičními cnostnými formami zločinnosti, jako je vydírání, prostituce, korupce a hazard. Režisér přistupuje ke svým antihrdinům nezaujatě, citlivě mapuje jejich pohnutky a vzájemné vztahy. Zloději představují vzácný případ dobře natočeného filmu, kteří přichází s originálním přístupem a pohledem na nějaký sociální jev a segment společnosti. Po formální stránce se tomu snímku nic podstatného vytknout nedá. Festivalovka, jak má být, resp. jak si ji já představuji. Celkový dojem: 85 %. (12.03.2021)

"Raději jsem neměla ten román...." Japonské pojetí Oliwera Twista. Zloději samozřejmě kradou a učí krást, ale na rozdíl od svých britských kolegů jsou hodní obecně a zvláště na děti (podobně tak i okradení). Šhota Šibata krade - na rozdíl od Oliwera - bez odporu (duševního i fyzického), ale dokáže posléze říct, že už toho má plné zuby. Ostatně to nejpodstatnější známe. Děti (zmíněny Džó Kairi a Miyu Sasaki ve svých rolích) už aprioru vědí/ tuší, že pokrevní příbuznost je jim celkem k ničemu, pokud je rodiče přehlíží (ůmyslně volím mírné slovo), a naopak zlodějem není ten, kdo jim nekrade jejich duši - a tak ve adoptivní rodině raději tolerují krádež, podvod, prostituci a vraždu, než by doma se musely nechat srážet šikanou, posměchem a nedůtklivostí. (12.05.2019)

Nepřiznané volné pokračování Jaký otec, takový syn. A jakkoli se Koreeda věnuje shodnému tématu, tak nahlíženo je na něj ze zcela jiné, o nic méně zajímavé a nezvyklé, perspektivy. Jak již je u něj dobrým zvykem, tak opět platí, že navzdory tématu, které k tomu vyloženě vybízí, je to prosto jakéhokoli patosu či citového vydírání. Nikoli však emocionálního dopadu. V současné světové kinematografii stěží najít "lidumilštější" snímky než jaké točí s železnou pravidelností právě Koreeda; veškeré jeho postavy jsou ve své nedokonalosti dokonalé a živoucí jako málo jiných. Má je všechny rád, žádnou neodsuzuje. A divák s ním. (04.10.2018)

PAN Koreeda je v mých očích bůh pro přirozená dramata a dokazuje to dalším filmem z jeho mnoha skvělých, na které se příjemně kouká, nenudí a mnoho scén v sobě ukrývá úžasné nenásilné přenášení emocí. Např. při komunikaci mezi maličkou Rin a její novou mamčou, která ji vypráví o tom, že není její chyba, když jí pravá máma ubližuje. V těchto scénách jim prostě vše věříte. Hercům není co vytknout, protože z nich Koreeda opět udělal žijící lidi a ne jen postavy v nějakém filmu. Za mě absolutní spokojenost a doporučuji všem kdo dramatům ze života holdují. (16.12.2018)