Psí ostrov

Psí ostrov nevyniká vypravěčskou důmyslností Grandhotelu Budapešť nebo hravostí Fantastického pana Lišáka, ale stále jde o tak neskutečně vypiplaný film, že máte co chvíli chuť začít štěkat radostí.___Anderson pokračuje ve zdokonalování svého stylu, který už skoro ani nekontaminuje ozvláštňujícími, pro jeho rukopis atypickými postupy, jako bylo dříve např. použití ruční kamery, zoomu nebo sem tam nějaké asymetrické kompozice. Oživení mají nejčastěji podobu změny stylu animace (záběry z bezpečnostních kamer např. nejsou stop-motion, ale ručně kreslené), s čímž zároveň souvisí motiv převádění významů mezi různými jazyky a kulturami (některé japonské výroky jsou například tlumočeny, přičemž reakce tlumočnice na to, co slyší, mají zcizovací efekt).___Ve srovnávní s jinými Andersonovými filmy je tenhle nečekaně a zcela záměrně ošklivý (nebo možná lépe „ne roztomilý“) – psi žijí na obří skládce mezi krysami, jsou nakažení divnými chorobami (Petrem Putnou v podařených českých titulcích vtipně pojmenovanými) a živí se hnijícími odpadky. Občas vidíme v detailu ukousnuté ucho nebo kus sedřené srsti (a v celku pak transplantaci ledviny), ale pochmurná šedivost k filmu tematizujícímu (otevřeněji než Grandhotel) vzestup autoritářství, nelidskost člověka a hrozící genocidu (resp. její psí obdobu) docela sedí. O podívanou pro děti, kterým by mohlo vadit i pomalejší tempo a minimum „zjevných“ gagů (humor je založen převážně na ironické juxtapozici situací/objektů, infantilního a dospělého), zrovna nejde.___Anderson opět předkládá uzavřený svět se specifickými pravidly, z něhož se hrdinové snaží za pomocí dobře promyšleného plánu (namísto něhož se ovšem opakovaně uchylují k improvizaci) uniknout. Pro západního diváka je pak takovým svébytným světem, kam může prchnout ze své všednodennosti, nejen ostrov, kde se většina příběhu odehrává, ale celé Japonsko, z jehož ikonografie, historie i gastronomie Anderson výrazně těží (zápasníci sumo, kvetoucí třešně, divadlo Kabuki, příprava sushi, japonský dřevořez, čanbara filmy, taiko bubny jako základ soundtracku…). Jeho přístup k japonské kultuře není vždy dvakrát citlivý – odboj proti proradným kočkomilům například vede americká studentka na výměnném pobytu, která prokáže větší odvahu a uvědomělost než její japonští spolužáci –, ale zároveň Zemi vycházejícího slunce neproměňuje v muzeum kuriozit pro japanofilní fetišisty.___Ani tentokrát nechybí bloková konstrukce s prologem, úvodem a čtyřmi kapitolami, z nichž každá má jiný cíl a všechny spojuje vývoj vztahů mezi postavami. Vyprávění je oproti matrjoškovému Grandhotelu Budapešť lineární - vyjma pár flashbacků, které ovšem společně s nadbytkem vysvětlujících monologů narušují plynulý tok vyprávění. Film neodsýpá stejně rychle jako dřívější andersonovky a pro diváky, kteří se do kina půjdou pobavit, může být trochu obtížnějším soustem, jakkoli jde ve své podstatě stále o široce přístupný a dobře srozumitelný pop a vlastně, poněkud paradoxně (s ohledem na téma a prostředí), také o jeden z opatrnějších Andersonových filmů. 80% (30.04.2018) (méně) (více)