Ze soboty na neděli

Po skvělém Erotikonu nepochopitelné zklamání. Stejně jako na klasice Vrah mezi námi, lze dobře ilustrovat, že Machatý ještě se zvukem neumí nakládat. Veškeré dialogy se dělí pouze do tří kategorií: banální, zbytečné a opakující se. Z tolik vychvalovaných zvukových efektů (Ježkova píseň, rozhlas) ční samoúčelnost a ukazují pouze naivní nadšení z počátků zvukové éry. To vše je ale, když ne pochopitelné, alespoň omluvitelné. Smutnější ovšem je, jak rychle se vytratila obrazová kvalita, která vyzdvihovala Erotikon nad soudobou produkci. Osvětlení je tristní, zajímavých záběrů a prvků avantgardní kinematografie znatelně ubylo. Zůstal jen příběh z červené knihovny. (07.08.2011)

Vynikající psychologické drámo s nadčasovou režií, výjimečným, civilním herectvím a nezbytnou dávkou romance. Zde ovšem nejde o klasickou prvorepublikovou lásku synáčka pana továrníka a chudé slečny s vizáží modelky, ale o (ne)příjemnou autentičnost, kterou si lze nejlépe užít v poslední otevřené ranní kavárně, plné dobových flamendrů, mezi nimiž se potácí i jeden typograf, vracející se z práce a promoklá slečna (Magda Maděrová úžasná), jež právě pochopila, v jakém morálním bahně se nachází. Vše podpořeno krásnými skladbami. Technické nedostatky a lehce přeromantizovaný závěr nechám bez povšimnutí. (09.09.2016)

"Teď ještě ne, až za chvilku, až zhasnou světla v báru. Teď ještě ne, až za chvilku, se ztratí pár po páru." Vedle Karla Lamače a Karla Antona se za hranicemi Československa z krajanů prosadil především nonkonformní Gustav Machatý. Už jeho první film, adaptace Tolstého novely Kreutzerova sonáta, zaujala část kritiky svým strhujícím příběhem, neobvyklým režijním přístupem a funkcí depresivní atmosféry. Světového jména pak dosáhl díky Erotikonu, který se výběrem tématu i jeho ztvárněním zcela vyrovnal zahraniční úrovni, o čemž samozřejmě svědčí i řada mezinárodních ocenění a uznání. Po delší nedobrovolné pauze, kdy Machatý hledal financiéra pro svůj další film, získal na počátku roku 1931 příležitost vrátit se do ateliérů. Podle námětu básníka Vítězslava Nezvala tehdy začal vznikat snímek Ze soboty na neděli. Na první pohled prostý příběh dvou mladých a charakterově odlišných úřednic, hledajících své štěstí v pochybných zábavných podnicích, je však zrcadlem lidského tápání o hledání pravých hodnot. Zatímco zkušenější a protřelejší Nany je odhodlaná využít všech prostředků k tomu, aby vedla zajištěný život v luxusu, plachá a nezkušená Máňa nachází rovnováhu až ve vztahu s chudým, ale upřímným sazečem. Film tehdy jako jeden z prvních otevřeně apeloval na důsledky hospodářské krize: do ostrého kontrastu je tu vedle sebe postaveno prostředí nablýskaných dancingů a společenských klubů, plných nevázaného veselí i ryze obchodního flirtování, a protetářských výčepů z periferie, kam se jedna z hrdinek uchýlí před deštěm. Určujícím prvkem Machatého filmu je ovšem funkční použití avantgardně laděných metafor a detailů, nemajících v rámci české předválečné tvorby velké zastoupení (patrně nejvýrazněji se do divákovy mysli vryje symbol kapajícího vodovodu anebo stenotypistický diktát v kanceláři). Machatý se i tentokrát obklopil těmi nejlepšími osobnostmi z řad nových uměleckých proudů. U kamery stál Václav Vích, stavby provedl Alexander Hackenschmied, hudba je dílem Jaroslava Ježka, písňové texty nesou autorství Vítězslava Nezvala a v jedné z vedlejších rolí se ocitl populární hitmaker R. A. Dvorský. Působivé herecké výkony ústředního trojlístku (Magda Maděrová, Jiřina Šejbalová, L. H. Struna) dávají tušit nové možnosti zvukového filmu. Ze soboty na neděli představuje v začátcích československé zvukové kinematografie první závažný pokus o navázání na průbojné směry světové kinematografie, především na sociálně-kritické filmy německé produkce z konce dvacátých let. (03.02.2009)

Jednoduchý příběh ve strhujícím podání, které přímo voní tím okouzlením ze zvuku a příležitostí vyhrát si při jeho kombinování s obrazem a při natáčení vůbec. Je to sice strašlivé klišé, ale tenhle film opravdu téměř nezestárl a je možná paradoxně modernější než řada těch, které vznikly v letech a desetiletích následujících. Úžasná hudba Jaroslava Ježka. (19.11.2016)

–Vy nemáte ani škraloup… –Ne, já nerada. Vskutku zvukový film. Zvuky pomahají s orientací a zároveň přispívají k dezorientaci nás i postav. Zvuky a ruchy prozrazují, co se ve scéně děje, hudba (diegetická i nediegetická) zas udává její náladu. Kromě prostředí bohužel promlouvají také osoby do něj zasazené. Hlášky vynikají zejména důkladností, s jakou popírají slovo „duchaplnost“. Machatý s Nezvalem by dnes mohli psát dialogy pornofilmů. 80% (31.08.2010)