Slunovrat

Budu hodná, komentář obsahuje bojlery. Pokud i tak čtete dál, buď jste to viděli nebo Vám to je u prdele. a teď k filmu - A je to v piči! Po dokonalém Děsivém dědictví přichází další dílo Ariho a jak jsem byla natěšená, tak jsem z kina odcházela zklamaná (vlastně jsem neodcházela, Alík mě táhnul za nohu páč já se chtěla vztekat na zemi, že mi Ari zkurvil den). Začátek Slunovratu je krásnej, Asterovski veselej a já se tak strašně těšila na další výjimečný dílo. Místo toho jsem dostala partu kamarádů, co prodělali lobotomii, jinak nedokážu pochopit, jak mohli být všichni do jednoho taková banda tupých kokotů, kterým nepřišlo ani trochu divný, že jim mizej kámoši rychleji než prostitutkám šprcky. Já jsem tolerantní vůči všem možným kultům a zvykům zemí okolo (až na islamisty a ještě pár bombových států s výbušnou povahou) ale kdyby přede mnou někdo vylez na horu, skočil dolů, rozdrtil si palici a chvilku na to se to stalo po druhý s tím, že kokot páchá sebevraždu skokem snožmo, načež řve že má zlámaný haksny a je tedy láskyplně domlácen dřevěnou palicí, řekla bych si, že skupině lidí kolem mě okázale mrdá a zmizela bych jak pára nad hrncem, než s tou palicí přetáhnou mě. Ne tak naše parta hic, která si nechá vysvětit, že takhle to holt u nich ve Švédsku dělaj a je to vlastně celkem cool. Nelogičností je tady tolik, že sem z toho chtěla zvracet, fandit se nedá absolutně nikomu, ze všech nejmíň hlavní hrdince, která je vaginální mikozou podrážděná píča a nebesky mě srala celej film. Navíc tak nevděčnou čubku, pohledat. Kluk jí čtyři roky dělá osobní vrbu a obětuje jí skoro vše, pak je zdrogován komunitou, zprzní místní mášu, páč ani neví co se děje a naše zhrzená Májová královna se rozhodne nechat ho upálit, i když sama jazykem pátrala na mandlích kámoše svýho přítele až jí vlhla díra. Šukací a brečící scéna jsou tak neskutečně směšný až se smálo celý kino a mně se chtělo brečet. Plíživá, děsivá atmosféra z Děsivého dědictví je až na prvních 10 minut nadobro v píči, film je předvídatelnej až hanba a já byla takhle zklamaná naposledy když zrušily holky swingers párty dvě hodiny před začátkem. Ari rozhodně je jiný, než ostatní ALE zatímco prve byl luxusně jiný, teď tu máme "art" píčovinu, co se snaží tak moc šukovat, až je to lacinější než padesátiletá děvka na E55. Buddho za co... (01.09.2019)

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... (14.08.2019)

Dlouho odkládanej pobyt v obci Harga... a co vám budu povídat, je to parádní. Nejlepší párová terapie / horor o ultimátním zlu a ničiteli vztahů jménem dizertační práce. Viděl jsem poslední roky dost ambiciózních US hororů, co byly nechtěně k smíchu. Tenhle jedovatej houbovej džus na pomezí výsměchu sektám, bizarního dramatu o toxickým vztahu a manický antropologický rešerše ale zakuřuje jalovčím jak Vachek pařezem. Absolutní očista organismu. Za rok jedeme celá rodina bručet pod májku. S Get Out vrchol vlny indie hororů, díky čau skål váš Ari Zoroaster aka Josef Midsommar. (21.11.2019)

Celkem zklamání. Po skvělých recenzích a chvalozpěvech jsem viděl vizuálně vyladěný, ale časově přepálený příběh o skupině studentů zatažených do oslav slunovratu se sektou, která se na svět dívá trochu jinýma... očima. Nápady i smrti jsou fajn, ale jako by filmu chyběl takový ten final touch, v kterém se brečící ženy přepnou do psycho režimu a já budu chtít vyskočit ze své kůže a utéct pryč. Tenhle pocit jsem měl v závěru Matky stejně tak v průběhu Climaxu, ale tady jako bych sledoval odtažitě příběh, kde vlastně ani nevím, zda chci, aby někdo přežil. Například původní příběh hlavní postavy se smrtí její rodiny ve výsledku nebyl ani zdaleka vytěžen tolik, jak mohl. (11.05.2021)

Aster je zřejmě pozorný čtenář Frazerovy Zlaté ratolesti (alespoň mimo jiné). Jistá předvídatelnost děje nevadí, jelikož zde nejde nutně o překvapení diváka, ale o nápadité propojení vícera motivických rovin. Autor se navíc nesnaží o žádné okázalé twisty a mindfucky, což je, vzhledem k tématu, celkem sympatické. Místo toho se soustředí na vnitřní svět protagonistky, tedy její vyrovnání se se smrtí a smrtelností. Číst film na rovině pomsty za nevěru, nebo co, je samozřejmě nesmysl. SPOILER: obětování jejího milence a úsměv na konci nevyjadřuje uspokojení dobře vykonané pomsty, ale definitivní odstřižení se od minulosti a znovunalezený duševní klid. V tomto směru Aster zajímavě pracuje s rozdílným přístupem k truchlení - zatímco mezi svými "přáteli" Dani se svým truchlením neustále uniká do soukromí v návalech panických ataků, ve snaze je všemožně potlačit, takže průběžné ujišťování a dotazování, zda je už v pořádku, vyznívá pokrytecky, nebo přinejmenším poněkud nesmyslně. V rámci nové komunity, do jejíchž řad dle očekávání zapadne, je jí umožněno otevřeně a sdíleně prožít truchlení se vším všudy a tím ji z jejího temného duševního stavu přepravit do nové životní fáze, ve které již nikoho z té předchozí nepotřebuje - možná vyjma Pelleho, který ji příhodně nasměroval. I díky tomu pak lze celou situaci vnímat dvojznačně: Dani je buď postava, která prošla iniciační cestou k znovunalezení a sebevědomí, nebo je jen pasivní oběť manipulace, stejně jako všichni ostatní (do jisté míry včetně členů komunity). Případně platí oboje zároveň. A to bez ohledu k morálnosti "alternativních řešení" oné pohanské sekty s poněkud fašizujícími rysy. Podobně s tímhle tématem ostatně pracuje i Hardyho film The Wicker Man. Aster není moralizátor. Ovšem není náhoda, že z hippies, tedy z tendence společenské degradace na jakýsi pseudo-přirozený stupeň, v domnění, že je jaksi pravdivější, čistší a tudíž oprávněnější, vznikla také Rodina Charlese Mansona. Aster je tvůrce, který kromě ojedinělého smyslu pro detail a invenční formální řešení disponuje také schopností pracovat s tématem v komplexním smyslu. Neboť tímhle se interpretační možnosti Midsommar zdaleka nevyčerpávají. Jediné, co mi na filmu trochu vadilo, byla až moc plochá postava Marka (plochost členů komunity je součástí výpovědi, neboť se na celou věc díváme z hlediska hrdinů, pro které je, přes jejich dílčí antropologické vzdělání, zdejší psychologie dosti nepřístupná a nepochopitelná). Ale, jak se jasně ukáže na konci, Mark v celé hře představoval symbolickou postavu šaška, blázna, přičemž zřejmě chyběl prostor dát jí více než tento jeden rozměr. (25.07.2019)