Americká krása

Americkou krásu jsem si tolik oblíbil z toho důvodu, že byla správným filmem ve správný čas. viděl ji totiž docela mlaďonký a ještě filmově naprosto nezkušený. na film jsem se podíval docela neochotně, za zajímavých okolností, totiž kolem čtvrté hodiny ráno, ve zvláštním polospánku. když film skončil, právě svítalo a já prožíval cosi jako silné vytržení. to stále není žádná dojmologie, jen reflexe vlastního vztahu k diváctví přes konkrétní film. nakonec, ta krátká historka je mimo to také omluvou za ten nekritický přístup a nejvyšší hodnocení. každý, kdo se o film zajímá, si takovými prožitky projde během prvního trochu hlubšího seznamování s kinematografií jistě mnohokrát. některým filmovým fanouškům časem dojde, že filmy, při jejichž sledování takto procitnou, pokud to řeknu hodně nadsazeně, vlastně nezasluhují ve srovnání se stovkami jiných, lepších, příliš velké uznání, ale přesto se od prvotního a hluboko usazeného dojmu nemohou odvrátit a nadále ctí svou "iniciační" modlu. obyčejně tak nekritický a sebereflexi postrádající přístup nesmiřitelně odmítám, v tomto okamžiku si naopak nejsem vůbec jist, zda se toho zločinu nedopouštím sám. doufám, že ne, musel bych se na film podívat po letech znovu. Americkou krásu jsem naposledy viděl dávno. je toho ale stále hodně, co dokážu formulovat jakožto důvody, pro které je namístě tento film ocenit. já osobně miloval, s jakou svobodomyslností a lehkostí nám Sam Mendes nabídl alternativu k jinak naprosto převládající vizi, ve které je život Američana ze střední třídy prostě dokonalým stavem spokojenosti, v níž je středostavovská americká rodinka z časopisu Life vystřiženým americkým snem. moc se mi líbilo, jaký film prezentoval vztah k vnímání krásy, naprosto otevřeně a neotřele, přitom povědomě, což mi potvrdili mnozí přátele, kteří cítili tytéž dojmy. povznášejícím způsobem nám bylo předloženo tvrzení, že krása je všudypřítomná. sugestivním způsobem byla přes okvětní lístky setřena i nejistota o kráse dívky, kterou hraje Mena Suvari, o jejíž přinejmenším duševní kráse jsem, přiznávám se, během prvních chvil sledování velice pochyboval. náznakově, ale v mnoha místech, film pojednal o přístupech k životu, a rozhodl se pevně zastávat tvrzení, že dobře prožitý život je žitý ve vlastní spokojenosti s tímto životem. nejste-li s ním spokojeni, napravte to, dopřejte si, po čem toužíte, protože v jádru to je jistě dobré, a tedy vám to i dobrý, spokojený život zajistí. je to až sofisticky hloupá myšlenka, ale přinejmenším tehdy jsem naivně věřil v upřímnost a nepokrytost jejího podání a byl jím fascinován. ať už s předvedenou tezí souhlasíme, nebo snad i přesto odsuzujeme některé projevy požitkářství, měli bychom souhlasit, že tento postoj vyjadřují tvůrci filmu velmi zdařile a působivě. mimo to je celý film zabydlen naprosto skvěle vykreslenými charaktery vzhledem k minimu prostoru, který na některé zbyl, přitom každý z nich je zajímavou osobností, a proto i jejich vzájemné vztahy jsou pozoruhodné. epizodní postavy nejenže pouze nedoplňují životy hlavních hrdinů, ale mají každá vlastní příběh, který by možná šlo obestavit neméně působivým filmem, a to dokládá další, už výše naznačený, postoj tvůrců, vtištěný do tohoto filmu; respekt k individualitě osobnosti, k odlišnostem lidských povah. každá je osobitá, proto je každá zajímavá, u každé se najde něco, co si zaslouží pozornost a s ní i obdiv a úctu, což krásně koresponduje s liberální ideologií filmu vtištěné. možná nemá smysl dodávat chválu hereckých výkonů, Newmanovy hudby a vůbec všech těch věcí, které u dobrého filmu považujeme tak nějak za naprosto samozřejmé, ony ale většinou stejně samozřejmé nejsou. to ale není tento případ. (23.08.2005) (méně) (více)