Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Lyrická komedie, natočená režisérem Jiřím Menzelem v roce 1980 podle proslulé stejnojmenné novely Bohumila Hrabala těží především ze spisovatelovy bohaté poetické obrazotvornosti, která v tomto případě vyvěrá ze vzpomínek na poklidný život v městečku, kde byl jeho otec správcem pivovaru. Sled humorně laděných epizod spojených hlavními protagonisty – půvabnou paní správcovou (M. Vášáryová), jejím milujícím manželem Francinem (J. Schmitzer) a jeho bratrem Pepinem (J. Hanzlík), je protkán stále probíhajícím konfliktem snaživého Francina se správní radou, tvořenou představiteli města. Francinovu kariéru ohrožují především ztřeštěné kousky hlučného Pepina, ale též neodolatelné fluidum paní správcové, kterému podléhají všichni pánové… Snímek byl do kin uveden počátkem roku 1981 a vyvolal tehdy skutečně mimořádný zájem. Přestože námět filmu byl považován za typicky národní, měly Postřižiny nečekaně dobrý ohlas i v zahraničí – jako jeden z mála českých titulů z počátku osmdesátých let byl snímek zakoupen do řady evropských i zámořských distribučních sítí. Uplynulá léta přidala tomuto nestárnoucímu filmu navíc další, nostalgický půvab příjemné vzpomínky na časy a věci, které jsou nenávratně pryč. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

TV spot

Recenze (570)

B!shop 

všechny recenze uživatele

Naprosto spickovej Menzeluv film a jedna z jeho nejlepsich Hrabalovo adaptaci. Sice je fakt, ze nepatrny vytky by se k filmu nasli, hlavne, ze neustaly rvani Pepina leze za chvily krapet na nervy, ale to jsou jen drobnosti. Jinak herci naprosto perfektni, potesi hlavne samozrejme Hanzlik, pak oba Hrusinsky a Vizner. Menzel opet perfektne zvladnul takovou tu poetickou naladu, takze film nenudi a je vtipnej, i kdyz se vlastne nic nedeje a neni tu zadnej pribeh. Proste jeden z tech filmu, na ktery se vzdy rad mrknu. ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Ano, bylo to velmi poetické odpoledne a jestliže „nahé ženské koleno je druhé jméno Ducha svatého“ říká pan děkan, bude na tom snad něco pravdy. Ale co ten Podskalský a jeho podskalské hlášky? Co ten mladší Hrušínský pořád někam padající? Vím, ilustruje většinový obsah Pepinových promluv. Já jsem ale jako Francin: nejlépe se mi líbí úvod, než se Pepin objeví. To je čistá oslava (ne však pro vegetariány). A špatně slyšitelná vzdálená mluva paní správcové při zabijačce skutečně vyvolává dojem vzpomínky na matku a pradomov před vlastním narozením. Všechno pak spěje k početí budoucího Bohumila. Nu, už proto sem Pepin patří (jako sudička; a pan režisér naštěstí projevil dost soudnosti, když ho obsadil Hanzlíkem a ne doporučovaným Menšíkem). Vcelku je ale škoda, že Menzel není ke svým Postřižinám podobně přísný jako k Rozmarnému létu. Čímž nemyslím věrnost předloze (Postřižiny jsem nečetl), nýbrž věrnost vlastní adaptaci. Rovněž ho mohlo napadnout nestrkat sem dvě komparsní ženské figury, čímž by paní správcová byla jedinou ženou v celém filmu se vyskytující. Upozorňuji na mlčícího Donutila u koní, který i pro konfrontaci s Pepinem stojí za povšimnutí spíše než sebepoškozující Hrušínský ml. Co říci závěrem: Vondruška, Vozáb, Hraběta. Komentáře: Šandík (neznám předlohu, ale souhlasím), Radek99 (nesouhlasím, ale doporučuji), NinadeL (krásná citace, díky za její zaznamenání). ()

Reklama

Radek99 

všechny recenze uživatele

Postřižiny - prastarý předkřesťanský slovanský rituál, při němž se jako symbolické zdůraznění iniciace vstupu pomezi dospělé mladému jinochovi ostřihali vlasy. Bohumil Hrabal však ve svém textu dává význam postřižin ještě do jiných konotací - jde přeneseně o myšlenku zkracování vzdáleností, které evokuje příchod nového vynálezu - rádia. Spojení éterem zkrátí podle očekávání vzdálenosti a zmenší tak svět. Tahle předzvěst dnešního globálního světa a jeho skutečného subjektivního zmenšení (zajisté také s příchodem filmu, televize, Internetu atd.) resonuje hlavní významovou rovinou Hrabalova textu. Myšlenka zkracování se stylizované literární postavě autorovy matky zalíbí natolik, že se rozhodne zkrátit také sukni (od kotníků ke kolenům), ocásek svému psovi, spolu s Pepinem zkrátí i nohy židle a stolu a nakonec i vlasy podle vzoru černošské fenomenální tanečnice Josefiny Bakerové. Bohumil Hrabal ve svém úchvatném románu chtěl hlavně vykreslit a idealizovat svůj dětský svět a postavy v něm se pohybující. Stvořil tak literární stylizované postavy svých rodičů, Maryšky a Francina, a také svého strýce - velkého pábitele Pepina. Zřejmý je dualita světů a postav obou bratrů - zatímco Francin je střízlivý, pragmatický a dá se říci přízemní a opatrný člověk, ukřičený Pepin je jeho pravý opak - ztělesnění živelnosti, touhy po dobrodružství a vitální radosti ze života (Jiří Menzel pak zjevně akcentoval ještě charakterové vyznění do jakési obdoby Haškova Švejka, ono švejkovství je transparentní, ale ve filmu se nedá jednoznačně definovat, zda je Pepin skutečný pábitel či prostoduchý blázen - schází tu Hrabalovský literární narační tok spojený s touto postavou, tady jsou jen torza Pepinových příběhů). Taková je i Hrabalova stylizovaná maminka, která je zidealizovaným obrazem zemitého zdraví a životní síly (důraz na pojídání masa a pití piva), ale i přirozené krásy a elegance, patetické oslavy ženství. Idealizovaný svět rodičů a ,,zlaté časy" dětství se pro Hrabala staly centrem příběhu. Jiří Menzel používá coby analogii tohoto autorského přístupu stylizaci k poetice amerických němých grotesek (zatmívačky, roztmívačky, v některých scénách zrychlený obraz akcentující situační komiku a odpovídající groteskovou hudbu, řetězení gagů bez potřeby replik...), zalidňuje svůj film obrovským množstvím figurek (nedá se říci, že by šlo přímo o charaktery postav, jak je normálně zvykem), které slouží jen k pronášení bonmotů či jsou zapojeni v situační komice, vytvářející jakési volné filmové pásmo, mozaiku napletenou na volnou příběhovou linii, poetiky adorace přelomu století (né nepodobné filmům o českém géniovi Cimrmanovi) či zapojení různých metatextů (dobových reklamních sloganů...). Ta záměrná idyličnost ve vykreslení rodičů i pohody domova z Hrabalova textu se přenáší i do Menzelova filmu - a to dokonce hypertrofovaně až v jakési poetice idyličnosti - Menzel tak vytváří analogii k biedermeierskému vidění světa (což je možná typické i pro jeho další filmové adaptace). Ztrácí se naopak určitá expresivnost a hlavně komplikovaná stavba textu a ono pábitelství, které je v podání strýce Pepina jen slabou ozvěnou jeho literárního předobrazu. Přesto jsou Postřižiny vynikající a takřka dokonalý film, plný laskavého humoru i vidění světa, bezpočtu legendárních hlášek, ale především poctou a pomníkem onomu budoucímu spisovateli, kterého Maryška nosí pod srdcem pro svého Francina... () (méně) (více)

maverick10 

všechny recenze uživatele

The best of stryc PEPIN. Jedna z nejvyraznejsich a nejblaznivejsich roli J.Hanzlika a zahral ji s bravurou sobe vlastni. Krasny a laskovy film na motivy knihy Bohumila Hrabala. My češi mame stejne zvlastni druh humoru, ktery nikde jinde nez v nasi domovine neoceni. A jsem za nej rad, protoze je to chytry humor. ()

igi B. 

všechny recenze uživatele

Nu ano, nestárnoucí, okouzlující, vlídně nostalgická - zase ale jenom taková naše hezká česká komedie. Psal se osumdesátý a Hrabal nebyl zrovna vydávaným autorem. Leč tolerovaným. Ano, v tomhle filmu je méně Hrabala, o to však více Menzela - lehce cimrmanovsky křísnutého. Mám tenhle film rád a kdykoli se na něj s chutí podívám. Čtyři hvězdičky jsou imrvére poctivým hodnocením. ()

Galerie (49)

Zajímavosti (49)

  • Byt „pana sládka" je autentický byt původního sládka v Dalešicích, pana Františka Nikodéma, narozeného okolo roku 1908, který zde působil před 2. světovou válkou. Pak se přestěhoval do Trhové Brtnice u Jihlavy, kde pracoval v knížecím pivovaru. Bydleli v pivovarském domku, který zdaleka nebyl tak representativní jako dalešický byt, což jeho choť, paní Karla, těžce nesla. Jiří Menzel pana Nikodéma angažoval coby odborného poradce stran autenticity a fungování pivovaru. Když „personálu pivovaru" předváděl manipulaci se sudy, pana režiséra zaujal natolik, že ho požádal, aby si ve filmu zahrál. Možno ho vidět ve scénách, kde se objevují bednáři. Je to ten drobnější pán s kníry – ne ten kulaťoučký pán, který pije ze džbánu. Premiéry filmu se účastnila celá Brtnice. Jednak kvůli nahé Magdě Vášáryové (Maryška), a také popatřit na občana Nikodéma, který již nežije. V Brtnici pracoval herec Otmar Brancuzský, který byl jedním ze zakladatelů místního ochotnického divadelního souboru Bezchibi - spolek divadelní Brtnice. (Brtniik)
  • Postava strýčka Pepina (Jaromír Hanzlík) je skutečná postava ze života Bohumila Hrabala – autora literární předlohy. Strýček Josef byl otcův bratr, který za nimi původně přijel jen na 14 dní, ovšem pobyt se prodloužil na celý zbytek života. (Attta)

Související novinky

Zemřel Jiří Menzel

Zemřel Jiří Menzel

07.09.2020

Ve věku 82 let zemřel v sobotu večer český oscarový režisér Jiří Menzel, informaci v neděli prostřednictvím sociální sítě zveřejnila jeho manželka Olga. Světoznámý tvůrce, jenž se v posledních letech… (více)

Navštivte místa, která znáte z českých filmů

Navštivte místa, která znáte z českých filmů

28.08.2019

Dnes již kultovní trilogie Slunce, seno... je neodmyslitelně spjatá s malebnou jihočeskou krajinou. Film má samozřejmě i své odpůrce, ale ti, kteří si ho zamilovali, mají Hoštice za své poutní místo.… (více)

Retro biják 60. – 90. let

Retro biják 60. – 90. let

16.06.2018

Fanoušci retro filmů, zbystřete! Jáchyme, hoď ho do stroje!, Postřižiny, Limonádový Joe, Marečku, podejte mi pero!, Starci na chmelu, Adéla ještě nevečeřela, Noc na Karlštejně, Čtyři vraždy stačí,… (více)

Filmová ocenění benátského festivalu

Filmová ocenění benátského festivalu

26.04.2017

Nejstarší filmový festival a jeho ocenění je nyní už i na ČSFD. Festival v Benátkách patří mezi tzv. "Velkou trojku", kterou tvoří festivaly v Benátkách, Cannes a Berlíně. Založen byl už v roce 1932… (více)

Reklama

Reklama