Babička

Nedoukoukal, nedočetl. Jsa kulturní barbar, přiznávám se k tomu, že jsem tento škvár literatury nesnášel už od školních škamen a jeho obsah (do čtenářského deníku) jsem opsal od kamaráda, který ho opsal od kamaráda .....atd. Přiznejme si upřimně, že hlavní zásluhou Boženy Němcové je to, že byla jedna z mála žen, která v době národního obrození psala. Ano, asi to tenkrát pro ni jako ženu bylo těžké, přesto je to na úrovni (ne! pod úrovní) děl Rosemundy Pilcher. Film je stejně "kvalitní". Pokud mě za to paní Sommerová (či jiní obdivovatelé BN) proklejí, je mi to jedno a můj názor to nezmění. Pro mě čirá hrůza. (26.02.2019)

Babička ve zpracování Antonína Moskalyka a Františka Pavlíčka může divákovi přijít jako příliš zkomplikovaná a spekulativně modernizující verze národní klasiky, pro mě si však zaslouží absolutorium právě kvůli odvaze uchopit nedotknutelnou předlohu zcela osobitým a výrazně tvůrčím způsobem. Pietně epizodický přepis Františka Čápa s pouze ilustrativním rozměrem, snažící se vší měrou uchovat únikovou idyličnost předlohy, byl nahrazen působivou interpretací aktivně nacházející a rozvíjející v předloze přítomné významy i "zastřená" či "potlačená" místa. Televizní Babička tak naplňuje útěšný obrázek vzpomínky na bezstarostné dětství v idylickém prostředí řadou temnějších a demytizačních podtónů - dětský pohled spjatý s tvořivou fantazií je prodchnut vědomím pomíjivosti a temných předzvěstí, odlišné zacílení na přírodní živly odkazuje ke stále přítomnosti zániku, nezvratnosti i pudové stránky existence, osvobozující "cyklický mýtus" obnovy střídá struktura neukončeného oběhu zdůrazňující směřování k deziluzivnímu procitání z dětského snu (pohádky) až do elegického závěru, složité narativní postupy narušující chronologii a vracející se v jiných pohledech k dřívějším událostem nehrají roli samoúčelného dekoru, ale nalézají spojnice v osudu čtyř ústředních žen (babička, Barunka, Viktorka, samotná Božena Němcová) - hlavní soubor podnětů čekajících tentokráte na interpretaci diváka. Všechny tyto změny odmítaly útěšné dílo, které by v znovu nastupujících těžkých časech posloužilo jako příjemný azyl. Naopak probouzejí silně melancholické nálady, svíravé pocity něčeho co není ztraceno, ale co se právě vědomě ztrácí a odchází, až spirituální předznamenání nastupující temnoty (jak dalšho života, tak smrti) jejíž doteky již člověk pociťuje a přesto je vůči nim bezmocný. Toto pocitové vyznění není dáno pouze prácí s motivy a paralelami (myslím, že v tomto ohledu byl přenos Viktorčina osudu do současnosti a jeho přímé interakce s životem babičky a Barunky geniálním tahem a tvůrčím jádrem adaptace), vydatně mu přispívá i výborná kamera objevující naznačené podtóny v idylickém toposu ratibořického údolí a především nadpozemská hudba Luboše Fišera drásající srdce a duši v kongeniálním sepjetí se záměry adaptátorů. Neopakovatelná souhra těchto složek učinila z Moskalykovy Babičky jeden z "určujících" filmů mého života: v dětství mě až mrazivě fascinoval, v pozdějším věku mě začaly oslovovat jeho skryté významy a podvratnost otevírající obrozenecké dílo pocitovému zázemí následujícího století, v budoucnu možná budu moci dát za pravdu jeho hlubšímu náhledu na směřování lidského života. Zkrátka, Moskalykovu Babičku můžu vidět třeba dvacetkrát a nikdy mi nezevšední, a nikdy mě také neopustí ochromující pohnutí narůstající během každé uplynulé minuty jeího sledování. (06.11.2007)

Krásné a dojemné, také velmi idylické a zároveň silně emotivní provedení babičky, jež sice má více dramatického ztvárnění a možné méně přesné vůči předloze, ale zaujme velmi nádhernou spíše melancholickou až dramatickou hudbou Fischera, naturalistické natočení některých scén a zároveň i hezkou barevností. Hodnocení: 80 % Jde o klenot mezi českými filmy. (23.03.2020)

Zvláštní to verze, klasického to díla české literatury. Babička, šťastná to žena, na mě v rámci přípravy na test (prostě jsem to nechtěl číst dvakrát, opravdu, věřte mi), na mě prostě moc nezapůsobila. Nějak podivně se tam skákalo v čase, herecké výkony nemastné neslané (snad jen Petr Čepek jako Černý voják a Libuše Šafránková jako Barunka stojí za pozornost, ale jinak skoro nikdo). Přehnaná mluva, přehnaná babička, přehnaná délka, zbytečné změny v ději, ale celkem dobré a zvláštní obohacení o snové scény, to se mi líbilo. Jinak ale atmosféra působí více než dobře a režisér Moskalyk očividně věděl, co dělá, kdysi se mi to líbilo, ale teď už tolik ne a to jsem to nakonec i nadhodnotil. Jednou stačilo, ale teda, to musela být krásná to doba k života prožívání. 60%. (14.11.2014)

Idylická vesnická žánrovka, ve které byly potlačeny romantické rysy ve prospěch realističnosti. Přestože šlo o nejslavnější roli Jarmily Kurandové, její babička se mi nikdy nelíbila. Naopak vynikající debut Libuše Šafránkové a skvělá dvojice Petr Čepek a Libuše Geprtové, kteří vnesly do jinak nudné vesnické selanky trochu dramatičnosti. Čtyři hvězdy za uhrančivého myslivce Petra Čepka. (01.12.2013)