Faust

Sakra, takový intenzivní začátek, takový brutální konec, proč jenom je ten prostředek takový laškovný a neinteresantní. (Navzdory tomu Camilla Horn fantastická.) Se staršími filmy, které nějakým způsobem pracují s vírou/křesťanstvím mívám většinou vnitřní problém. Nedokážu se prokousat historickými vrstvami, abych správně pochopila, jestli to Murnau myslel s tou vírou upřímně nebo ironicky, nebo zkrátka jaký postoj k té legendě to vlastně zaujímá. (27.02.2022)

Možná, že polovina (možná i víc...) mých komentářů k filmům němého období, po nichž občas pro doplnění filmových obzorů sáhnu, se podobají z hlediska vypsaných dojmů jako vejce vejci, ale nic se nedá dělat. U Fausta jsem obdivoval úžasné výtvarné a scénické nápady, poutavé triky, působivě expresionistické černobílé obrazy, z nich sálající atmosféru... minimálně scéna s podepsáním vlastní krví na mě zapůsobila horrorově i z dnešního pohledu, líbilo se mi, že i ve vesměs temném filmu dochází kdesi v druhé polovině na pár příjemně osvěžujících poetických scén a jistý zážitek, na základě něhož bych Murnauova Fausta označil za dodnes pozoruhodné dílo, se určitě dostavil. Na druhé straně u téměř dvouhodinové stopáže jsem se občas nevyhl ani pocitům vaty a přehnané délky některých scén či možná i celku, v kombinaci se stylem z dnešního pohledu již tak specifickým a do jisté míry hůře ztrávitelným... ač talentovaný tvůrce své doby za to tolik nemůže. Emoce ve vyhrocené chvíli i s příchozí depresí se zvláště ke konci dostavily, ale zároveň jsem se párkrát přistihl, že během sledování, ač na jedné straně dostatečně pohlcen silnou atmosférou, přemýšlím také nad x dalšími různými věcmi (přestože jsem si na tak náročný film vyhradil specifický čas) a že s výjimkou závěrečného osudu Markéty mě podaný obsah díla nezasáhl takovou měrou, jak by zřejmě měl... Nevadí, němá 20. léta se holt nadále nestanou mým oblíbeným filmovým obdobím, přestože v nejednom snímků vnímám i nadčasové klady a jistě zásadní odkaz pro tvorbu budoucí. [70%] (08.01.2024)

Film má jedinou slabší chvíli. Tou jsou námluvy Fausta a Markéty. Jinak je to dokonalá temnota ještě podporovaná hudbou Timothyho Brocka, která je nechutně depresivní a nenechá diváka oddechnout i v těch málo světlých chvílích, které se ve Faustovi objeví. Pořád je v pozadí cítit hnusné zákeřné zlo, jak ve zmíněné hudbě, tak v postavě manipulátora, pokušitele a ďábelského našeptávače Mefista ztvárněného démonickým Emilem Janningsem. Ve scéně proměny Fausta v mladíka je čtyřmetrový Jannings se svítícíma očima nejstrašidelnější démon, jakého jsem doposud ve filmu viděl. Nezapomenutelných scén je samozřejmě více. Za pozornost stojí např. všechny letové scény nebo sugestivní město postižené morovou nákazou (10.07.2006)

Herr Murnau nezklamal a vytvořil po všech stránkách kvalitní počin. Neodolatelná je převážně první část, opravdové visuální orgie. Velmi dobře zvládnuté triky, výborní herci - padlé neviňátko Gretchen, nenasytný Faust a hlavně potměšilý Mefisto - nedošlo k situaci, že bych jim jejich role nevěřila, či že by působili směšně. Oceňuji také hudbu, byť až z roku 1995, obraz doplňuje natolik dobře, jako by pro něj byla přímo stvořena. A především, Faust nad jiné vyniká svou ponurou a dusnou atmosférou. (02.01.2007)

Nechápu jak je to možné, ale na LFŠ 2008 Fausta promítaly BEZ doprovodné hudby (přitom u jiných snímků z let 192.. byl třeba i živý doprovod). Tím mi zkazily velký kus zážitku, přece jen hudba je na němých filmech docela podstatným elementem. Jinak velmi příjemná obměna - tak jak ho znají všichni, nebo aspoň dělají že ho znají- goethovského příběhu, jehož podkladem byl tady Faust od Christophera Marlowea. (01.08.2008)