Upír Nosferatu

Nosferatu nevzbuzuje hrůzu, po bezmála devadesáti letech vzbuzuje ale velkou dávku úcty. Je to totéž, jako když dnešní automobilový nadšenec navštíví muzeum a kochá se pohledem na stařičkého automobilového veterána z počátku 20. let minulého století. Je celý hranatý, má mizerný výkon a není ani pohodlný, ale dýchá z něj romantika počátků automobilismu. Stejně tak v Murnauově snímku můžeme spatřit tu objevitelskou a průkopnickou dobu výroby filmů, kdy se věci dělaly na koleně, ale s obrovským nadšením a invencí. Při sledování projekce v kině jsem byl překvapený, jak moc Murnau kopíruje slavný Stokerův román a vdově po slavném spisovateli se ani nedivím, že filmaře zažalovala a film díky ní skončil v zaprášeném archívu. Překvapila mě zároveň doprovodná hudba, silně disharmonická, opravdu zneklidňující. Čekal jsem spíš nějakou klasiku. Celkový dojem: 80 %. (03.02.2009)

Jeden z filmů, který jsem chtěl alespoň jednou za život vidět je právě Upír Nosferatu. I když je to neoficiální přepis příběhu hraběte Drákuly, musím uznat, že je neskonale působivý. Na svojí dobu dokáže divákovi vcítit dost stísněnou atmosféru, která se díky hudbě táhne celý film a nedokáže zastavit. Nejsilnější stránka němého filmu je přeci hudba. Kde jinde by si tvůrce také počínali se základy zvukové vložky, která je takovémuto filmu oporou? Jako horor to možná v dnešní době kdekoho dokáže zarazit, ale když si člověk uvědomí, že to je natočené v roce 1922 musí hlubokou poklonou vzdát hold dílu, které nadčasově dokázal stvořit každou svojí scénou působivý příběh bestie, kterou zde ztvárnil Max Schreck tak působivě, že každá scéna s ním mrazí a jen tak nepřestane. Ihned na to jsme měl možnost vidět první oficiální zpracování Drákuly a musím podotknout, že ten na tento nemá ani po kotníky. Nemá a nikdy mít nebude. Němci totiž dokázali natočit film, který tvoří základy dnešního trochu uceleného stylu zvaný horor, zasahujícího v dnešní době, trochu do extrémů. A přitom když se člověk podívá na tento film, uvědomí si, jak to všechno může být hrůzostrašné a přitom tak jednoduché. A to si pište, že na tu dobu to má neskutečný nádech mystičnosti. (10.10.2007)

Na dobu vzniku tohto filmu o Draculovi to príde po technickej stránke dosť solídne natočené. Príbehovo alebo teda predvádzanou nemou mimikou to mohlo byť o kúsok lepšie, aby to miestami až tak moc nebudilo dojem prílišnej pasivity, kde sa len postavy pohodlne prechádzajú z miesta na miesto a práve vtedy to dosť stagnuje svojou jednoduchosťou. Výhodou je že moment strachu tu je v celku dosiahnutý, či už zručnosťou a nápaditosťou vtedajších tvorcov, ale aj dobre využitej hre zo svetlom a tieňom. Hlavnou devízou sa tu stáva samotná postava Draculu a teda samotný herec, ktorý ho stvárňuje... v celkovom zhodnotený mi to príde len ako slušný priemer, ktorý má samozrejme svoje plusy a historickú hodnotu. /65%/ (04.01.2009)

Plakáty a fotky tohoto filmu mi připadají děsivější než film sám. Ovšem jeho atmosféra je mistrovsky vyvedená díky skvělému Maxi Schreckovi, dokonalým hrám se stínem, podhledům a jiným kouskům kameramana. Mezititulky jsou mrazivé, ale místy dost vtipné. I ostatní herci jsou výborní. Hutter je fakt HRDINA. Taky oceňuji výběr exteriérů. (17.12.2005)

Čo sa mňa týka, tak Nosferatu je najlepší film v histórii kinematografie (páni Luchino Visconti a Bjorn Andrésen láskavo prepáčia, Billy Wilder a Gloria Swanson takisto). Nielenže je dokonale efektívny vo svojom žánri (po neprekonateľnom Votrelcovi je to najstrašidelnejší horor - s dôrazom na slovo najstrašidelnejší - Max Schreck vo svojej maske je skutočne to posledné, na čo by som chcel naraziť pri prechádzke nočným parkom), ale má i báječné filmové kvality (vrátane medzititulkov, prirodzene - "Len čo Hutter prešiel cez most, zmocnili sa ho príšerné tiene." brrr!), herecké výkony (vždy, keď vidím, akým spôsobom sa Greta Schroeder zľakne, keď začuje upíra vystupujúceho po schodoch, srdce mi poskočí - hrôzou alebo snáď radosťou, neviem) a samozrejme i špecifickú a neopakovateľnú melancholickú atmosféru do značnej miery vyplývajúcu z grotesknej estetiky "silent cinema" ako pridanú hodnotu. Upírsky horor je kategória, ktorá ide úplne mimo mňa, napokon, žiadny režisér nenakrútil na túto tému nič pozoruhodné. Až na Murnaua. A ten nakrútil čosi tak veľkolepé, že nejaké subjektívne preferencie idú stranou a ostávajú len vytreštené oči a zadržaný dych. Predovšetkým upír tu bohu vďaka nie je prezentovaný ako elegantný džentlmen, ale ako skutočná nemŕtvola, ktorá sa len občas prinúti k náznaku sociálne akceptovateľného správania (záber na mŕtvolu postojačky nehybne číhajúcu v sieni zámku je vrcholom číreho nadprirodzeného desu vo filmovom horore). Neskôr ktosi inteligentný po zvlášť zrelej úvahe dospel k názoru, že gróf nevyhnutne musí byť levom salónov s tvárou obstarožného milovníka a výsledok poznáme... PS1: Nádherne strašidelné mnohoposchodové štítové domy (pôvodne neskorogotické kupecké sklady) si štáb odskočil nasnímať do Luebecku, pieskové duny (ktovie prečo) až na ostrov Helgoland. Slovenská časť filmu bola nakrúcaná v októbri 1921. Pár záberov registruje lesy spustošené katastrofálnou víchricou, ktorá Tatry postihla v novembri 1915. Záverečný záber patrí Starhradu pri Strečne. PS2: Čo sa týka potenciálnej zvukovej stopy, odporúčam ranobarokové čembalo (Froberger), ktoré pôsobí skľučujúco a trochu pohrebne prakticky nonstop. Ak vám však vadí nevzrušené tempo i v emocionálne vypätých scénach, zožeňte si verziu, ku ktorej hudbu skomponovali Gérard Hourbette a Thierry Zaboitzeff. Je vykalkulovaná na efekt, nervne expresívna a medzi 33. a 36. minútou infarktovo desivá. Nič proti tomu, no nemý film je nemý film. Ruhe bitte. PS3: Max Schreck sa vo filme v zrkadle odráža, čo je zrejme jediná indícia poukazujúca na to, že nejde o ozajstného upíra, ale o herca. No, neviem neviem... PS4: Práve (1.8.2021 som si pozrel balet "Faunovo popoludnie", ktorého egyptizujúcu choreografiu urobil a zatancoval Vaslav Nižinsky (1912), čo mi umožňuje konštatovať, že Schreck v niektorých scénach cituje Nižinského strašidelné pohyby. Nižinsky bol star a jeho Faun v umeleckých kruhoch už vtedy legendou, aj preto je pre mňa táto spojitosť záležitosťou priameho pôsobenia. (04.11.2006)