Červená ještěrka

Tady se nám Vlasta (opět) projevila jako česká Zarah Leander. Taky se tu jmenuje uměleckým jménem Erna di Garmo. Jinak oceňuju různou kolekci marginálií, jako je zmínění Žebrácké opery Johna Gaye, ale jsem lehce roztrpčená z toho, jak rok 1948 zachycuje rok 1928 - však ono to vypadá ještě jako secese. "Pánové, vaše znalosti dramatického umění mě opravdu udivují. Poroučím se vám." (24.02.2009)

Ještěrka v červeném bludišti, původní kratochvilná humoreska z pera Jiřího Mařánka (1891 – 1959), vzniknuvší již na sklonku dvacátých let, stylem vyprávění odkazuje na minulost, na dobu, která vzývala jiné hodnoty i jiné hrdiny. A protože Mařánek v poválečném kvasu zastával vlivný post na nejvyšších místech, bylo nasnadě, že světlo světa brzy spatří právě jeho odlehčené dílko, v tomto případě scénář s názvem Červená ještěrka. Realizace pod vedením Františka Sádka, talentovaného režiséra, který se s neobyčejnou vervou pouštěl do nových filmařských projektů, neměla v zásadě čím zklamat – v rozverném, lehce pikantním příběhu o záletech ctihodných měšťanů se objevuje jak vůně prken a šminek, tak postava popleteného středoškolského profesora v podání Jindřicha Plachty, jehož záhadné zmizení vyvolá nebývalý rozruch. Po napjatě očekávané premiéře si ovšem kritika řádně přisadila a na nevinné filmové hříčce, vracející diváka do bezstarostných okamžiků první republiky, nenechala nit suchou. Sádek upadl v nemilost a do filmových ateliérů se vrátil až po velmi strastiplných událostech v druhé polovině šedesátých let. Osud bývá, žel, nevlídný. (05.10.2008)

Na to, že se jedná o komedii natočenou těsně po únoru 1948, můžeme si být jisti, že zde nebude žádná zmínka o dělnících ani budovatelích komunismu. Autoři zasadili děj do roku 1928 a my si tak můžeme vychutnat poklidnou atmosféru městečka Pěnice, kterou až příliš rozvíří Červená ještěrka, a to hned několikrát. Velmi spolehlivě opět zahrál Jindřich Plachta, který dal vzpomenout svému Matulkovi z Cesta do hlubin študákovy duše, když si opět zahrál profesora přírodopisu. A rozhodně se vyplatí podívat se na krásnou Vlastu Fabiánovou. (10.05.2009)

Sádkova komedie ještě stále čerpá z tradic prvorepublikového filmu, ale nejen díky modernímu herectví Fabiánové a Vosky zahajuje éru novou. Na jedné straně schematické maloměstské postavičky bezskrupulózních charakterů připomínající marionety spolehlivě sehrávající své tradiční úlohy, jimž kraluje vrcholně stylizovaná postava profesora přírodopisu, kolem níž se skoro celé vyprávění točí. Na druhé pak realisticky vystavěný svár konzervativního maloměstského publika a divadelní společnosti s vyššími uměleckými cíli než „bavit“ maloměšťáky operetkami. Dialogy výše jmenovaného páru současně vstřebávají soudobou americkou inspiraci: Sádek v nich nechal rozeznít charakteristické, a přitom čímsi výjimečné hlasy rozdílných prostředí a jen vyloženě komornímu rozsahu lze vyčítat, že se právě prostřednictvím tohoto stýkání a potýkání celý příběh nezproblematizoval a nenabyl ještě živější dynamiku, která by s sebou strhla i ty ostatní duté masky. (26.12.2023)

Je velice poučné přečíst si Mařánkovu knihu Ještěrka v červeném bludišti (1928), kterou je tento film volně inspirován, a sledovat posun, ke kterému došlo (mimo jiné) v pojetí hlavní ženské postavy. V předloze to není žádná Eva aka Erna, nýbrž pouze Erna, jejíž lehké mravy oceníme v několika poměrně odvážných erotických pasážích (doplněných lascívními ilustracemi Adolfa Hoffmeistera). Eva Gazdová v podání Vlasty Fabianové je naproti tomu ve své době ojedinělým typem ctnostné hrdinky s tváří vampa, čímž se pro mě stává jednou z nejzajímavějších filmových postav naší kinematografie budovatelského období. (11.08.2012)