Po životě

1. série - 85% - Svět je prostě někdy to nejhorší místo k žití, to zná každý, komu někdy něco nevyšlo - aniž by se muselo jednat o tak smutně definitivní neštěstí jako u Tonyho. Jednomu pak dokáže nenávratně zkazit den i nevinný konzument zbytečně hlasitě křupajících křupek. Když se takovým světem protlouká Ricky Gervais, který v permanentní přinasranosti neselhává, je rozhodnuto. Tony je mi proto blízký jak v pocitech bezmoci, kdy na něj padá smutná prázdnota okolního světa, tak naštěstí i v kouzelných přelétavých okamžicích malých radostí, kvůli kterým stojí za to žít. I přes epizodičnost jednotlivých příhod a jen opatrně vybudovanou soudržnost se navíc víc než o seriál jedná o tříhodinovou introspekci po všech zákoutích vlastní duše. O to víc mě překvapuje, že chtějí Netflix i sám Gervais zkusit něco tak neuchopitelného zopakovat v další sezóně. 2. série - 85% - Chtělo by se říct jen "to samé v bleděmodrém", ale v takto specificky dramedickém zaměření (tím spíš, když se k dramatu přiklání čím dál silněji) si zopakování úspěchu zaslouží pochválit dvojnásob. Čím jsem starší, tím vzácnější je stav, kdy mě seriál dojme k slzám, After Life to mávnutím kouzelného proutku zvládá doslova každou epizodu. Na to, jaký je Gervais zpravidla poděs, je jeho vyzrálé doznání (v čele s vlastním úžasným hereckým výkonem) upřímné a cituplné. Kdyby se v něm navíc nevyskytoval vulgární psychiatr, patřilo by k němu i nejvyšší hodnocení. 3. série - 70% - Občas se stane, že potkáte člověka, se kterým se dáte do řeči a okamžitě víte, že vám má co říct. Spoustu toho jste věděli nebo znali, ale i tak mu visíte na rtech, protože dokáže zdánlivě obyčejné věci pojmenovat jinak. Když ho potkáte podruhé a on spustí na stejnou notu, poslechnete si ho rádi znovu, protože vám napoprvé mohlo něco uniknout. Jenže když začne o tom samém i potřetí, už máte pocit, že jste klidně mohli být někde jinde. Nebo si alespoň povídat o něčem jiném. Zkrátka a dobře, Tonyho pohled na svět zase zvládne za šest epizod udělat několik veletočů, přestože začínal na stavu permanentního sundávání všech, co se v jeho okolí vyskytnou. A já jsem natolik loajální, že by mě to nerozhodilo a rád bych s ním tu procházku absolvoval zase. Ale co dělá v příběhu Brian, to mi hlava nebere. Když už zmizel otravný psychiatr, dostává se do popředí právě místní vágus, který nejenže napovídá jen a pouze historky plné vulgárních nesmyslů, ale pro jistotu se ještě pokaždé vrátí s nášupem. Právě kvůli téhle chodící nechuti jsem původně s hodnocením byl ještě níž, ale nechal jsem se uplatit dokonalým finále, které nějakou záhadou nikdy nesklouzne do laciného slzopudu a stejně ze mě vyždímalo úplně všechno. I nekonečně dojímat se totiž dá s chlapským nadhledem. (04.04.2019)

Geniality Kanclu už Gervais jistojistě nikdy nedosáhne, přesto je jeho nejnovější šestidílný počin originálním příspěvkem do současné seriálové tvorby. Rozhodně se však nejedná o čistou komedii, jak uvádí zdejší popisek. Hlavní hrdina se nedokáže vyrovnat se ztrátou milované osoby, přičemž bilancuje mezi touhou po sebevraždě a experimentováním s heroinem. Zejména první epizody jsou tedy až nečekaně depresivní a můžou mnohé odradit, zvlášť když 90 % "humoru" je postaveno na sarkasmu a nekompromisně upřímném stírání všech lidí vyskytujících se v okolí zahořklé a apatické Gervaisovy postavy. Závěr pochopitelně přináší smířlivé rozuzlení a lehce nasládlý příslib lepších zítřků, nicméně působí docela přirozeně a celkové vyznění neútočí na emoce diváků tak násilně, jako mi to přišlo u autorova předchozího seriálu Derek, který mě zdaleka tak neoslovil. (11.03.2019)

Kdo zná Rickyho Gervais, tak asi nebude překvapený filozofií tohohle seriálu. Cynismus v reakci na citlivost, zklamání a bolest, ateismus vedoucí k vážení si lidského života, nízká tolerance vůči lidskému kreténismu. To všechno je mi blízké a Ricky opět nezklamal. I tady je většina humoru v jádru docela vážná. Seriál nemá žádný velký spád a jedná se - stejně jako ve skutečném životě - o sled krátkých zážitků a scén. To ovšem neznamená, že by nakonec nepřišla katarze - poslední díl první série naopak působí až terapeuticky. (14.08.2020)

Po první sérii jsem byl nadšený. Kudy jsem chodil, tam jsem seriál chválil a hojně jej doporučoval. Potom jsem si to ale vyčítal. Měl jsem si raději vzpomenout na známé české rčení "neříkej hop, dokud nepřeskočíš" a počkat na další série. Ty pro mě byly totiž velkým zklamáním. V hodnocení jsem jim nezaklikl "odpad!", ale ve srovnání s první sérií k tomu nemají daleko. Mnoho vtipů se totiž opakuje, nebo je nahrazují sprosté výstřelky, které možná nějakou část publika zasáhnou, ale mě míjí na míle daleko. Pokud tedy bude čtvrtá série, raději vynechám. (04.06.2022)

After Life je speciální kousek. Málokterý seriál se může chlubit tím, že vás přivede k slzám a vzápětí rozesměje, jen proto, aby vám bylo zase do breku a opět se zasmáli. Tony už nemá důvod brzdit sarkasmus, klení a upřímnost, ale zároveň dokáže být i citlivý, pozorný a zkrátka dobrý člověk. V pozadí se přitom objevují střípky dojemného příběhu lásky, který dokáže silně zasáhnout. Gervais mě do téhle chvíle ničím vysloveně nezaujal, ale teď se mu to rozhodně povedlo. 90% (31.08.2023)