Takže ahoj

Obrovské překvapení. Jsem velkým milovníkem Nové vlny, ale přesto jsem tomuto snímku nevěnoval příliš velkou pozornost(přece jenom už se podle data jedná pouze o dozvuk, říkal jsem si). Vít Olmer nebyl velkým lákadlem, a tak jsem zhlédnutí tohoto snímku dlouho odkládal. Snímek je skvělou sociální sondou do života mladých lidí. Mladých lidí, kteří nudou neví coby a tak si vymýšlí hry, kterých později litují. Zjišťují totiž, že hrát si nedá donekonečna. Nezní to téma tak nějak aktuálně? Ano, je tomu tak. Tento snímek bych si dovedl představit v dnešní době v novém kabátě a přesto by dokonale vystihoval pocity dnešní mládeže. Po celou dobu se mi zdálo, že hlavní hrdinka ví moc dobře, k čemu směřuje. Je si vědoma toho, že její vztah nemůže dojít naplnění. Nahlas si říká o své potrestání, tak říká slogan v popisku. Díky dokumentární věrohodnosti jsou nám hrdinové blíž, dovedeme chápat jejich počínání, dovedeme se do nich vcítit. Je jisté, že Olmer těžil hlavně ze snímků, které vznikly o pár let předtím. Přesto bych ho nezatracoval, tento snímek mi nepřijde v ničem horší. Místy jsem byl nadšený jako při sledování Křiku Jaromila Jireše. Je mi trochu smutno z toho, co se později Olmer rozhodl točit. Takže ahoj ukazuje, že býval kdysi talentovaným filmařem... (24.04.2006)

Tenhle příběh mi přišel až neuvěřitelně aktuální. Přestože většina lidí hlavní hrdinku odsuzuje, podle mě se takhle v dnešním světě cítí plno mladých lidí. Dívka, která moc neví, co v životě chce. Vlastně ani to, co hledá - někoho, kdo jí dá pár facek? Ví snad jen to, že se chce bavit. A taky touží po dítěti. Na druhou stranu si ovšem uvědomuje, že dítě potřebuje zodpovědného otce. Ale žádného takového muže kolem sebe nevidí, vždyť většina těch, s kterými spí, jsou ženatí, často otcové. A jak má tedy věřit, že najde v životě partnera, který bude vždy stát pevně po jejím boku? Pak se zamiluje, ovšem je tohle ten pravý? Kromě výborného psychologického příběhu nabídne film i velmi dobrou kameru Jaromíra Holpucha a Petra Prokopa. Určitě stojí za povšimnutí záběr nadšených Japonců pod Staroměstským orlojem, mačkající spoušť ve stejný okamžik, i scéna, kdy bláznivý rozhovor milenců doplňují zdánlivě nepasující detaily, které ale perfektně vystihují emoce ukryté ve slovech. (03.08.2009)

Nikdy mě nenapadlo spojovat Víta Olmera s novou vlnou, ale tenhle film dokazuje, že mu novovlnná poetika celkem šla. A nemá cenu vypisovat od koho, co okoukal. Pokud to okoukal dobře, tak je mi to ukradené. „Film o holce, která tak dlouho hledá někoho, kdo by jí dal pár facek, až ho najde... a nelíbí se jí to“ stojí na velmi sympatické představitelce hlavní role, nekritickém pohledu na život mladých lidí a výborně odpozorovaných detailech ze života. Není to žádný zapomenutý klenot, ale dobrý film rozhodně ano (70%). (06.08.2009)

Někdo by mohl říci, že Vít Olmer přichází s křížkem po funuse (bohužel doslova), a naopak někdo, kdo třeba zná jen jeho polistopadové tragedie (s občasnými výjimkami) a považuje se za znalce nové vlny, musí toto ocenit. Osobitost Veroniky je Schorm jak vyšitej a i fakt, že nám režisér nabízí pohled na rozvlněné herce, kteří by si bez něj ani neškrtli, je také velmi milý. I když Pepa Dvořáků nevychází ze své tajtrlické polohy, něco se zaznamenat dá, Synková je absolutně k nepoznání a Schmitzer si něco podobného střihnul ještě ve druhém filmovém dozvuku nové vlny. V Schormově Lítosti. Budoucí představitel straníka Satoranský zde také docela překvapí. Ovšem celý tento film je o Valerii Chmelové, tedy o Veronice. Její pohled na život je sociálně nadčasový a to, že režisér natočil další celovečerní film až za 10 let, může mít kořeny v tomto snímku. Toto pustit mládeži v 70. letech, by bylo skutečně proti normalizační jednání. Film, který dostává obsah až v posledních několika desítkách minut. Tak dlouhé je její hledání. Zmatená ve své době i ve svých pocitech, které si ovšem umí nádherně rozložit. Miluje jen když chce...zatím. Někomu jde o krásné pocity z aktu muže a ženy, někomu jen o fotky. Životní rozhodování promiskuitní studentky filozofie by mohlo být obohaceno i o nějaký pořádný undergroundový, hudební doprovod. V jednu chvíli se tak dokonce i stane, ale chtělo to víc. Vít Olmer v těch normálních filmech rád nastavoval zrcadlo doby. Kšefty a podrazy později. Teď zobrazuje osamocenost svobodomyslných lidí. Jsou to ti, kteří jdou v dešti bez deštníku a hledají jeden druhého i proti šedivému sociálnímu proudu, který se blížil. (12.08.2013)

Osobně vnímám Olmerova 80. léta jako nejsilnější z jeho celé tvorby. Tak ahoj je pro mne jakýmsi ženským protějškem ke Kristovým rokům. Leč oba filmy mne míjejí. Vnímání světa a jeho hodnot, neukotvenost ve vztazích a ve vlastním životě nenachází ve mně žádnou rezonaci. Mnohem silnější a sirovější je Nahota natočená ve stejném roce. Olmerovou silnou stránkou bylo vždy sociální drama, člověk zasazený do své doby, zde však rozmělněné postavy bez pevnějšího uchopení. (21.07.2016)