The Commitments

Jeden vyzerá ako The Edge a druhý ako Larry Mullen, ale U2 radi nemajú. Tretí ako Mick Hucknall, štvrtý ako z Kelly Familly a piaty ako spevák z Manic street preachers. Hrajú však soul. Ich rodinné zázemie je iba načrtnuté, prím hrá hudba a vzťahy v kapele. Čiže do značnej miery závisí na vašom hudobnom vkuse, či sa vám The Commitments budú páčiť. U mňa vedie o bod ako film z podobného prostredia ďaľšia lúzrovina Do naha. (05.10.2015)

Silně pohodový film okouzlující svou náladou a jemným vtipem. Podobně jako ostatní jsem si užíval muziku překypující energií a obvzlášť některé písně gradovaly tak jako na skutečném živém koncertě. Nicméně od prvních záběrů mě nejvíc oslovil právě nenápadný humor, kterým Alan Parker film okořenil, např. scéna ze svatby hned na začátku má řadu pěkných fórků ve druhém plánu. Takový styl komediální režie mám moc rád. Líbilo se mi, jak i přes lehkou nadázku (nebo právě pro ni?) příběh i postavy působily otřepaně řečeno jako ze života. Parkerovi se navíc povedlo natočit hudební scény natolik živě, že nezačnou nudit, s čímž by si mnozí režiséři tak lehce neporadili. Moc děkuji Willymu Kufaltovi za doporučení, soundtrack si určitě seženu. (14.05.2023)

Jimmy Rabbitte: "Na co hraješ?" Popletený nákupce drog: "Na škole jsem hrával fotbal." Jimmy Rabbitte: "Já myslel na jakej hudební nástroj?" Popletený nákupce drog: "Na žádnej." Jimmy Rabbitte: "Tak co tady děláš?" Popletený nákupce drog: "No, viděl jsem všechny stát tady tu frontu, tak, no – myslel jsem že tu prodáváte drogy." (05.01.2008)

Pěkné, vtipné drama o tom, jak vznikají kapely; a také jak zanikají. Příběh drsně a bez mentorování sděluje, že k tomu, aby kapela byla skvělá a něčeho dosáhla, nestačí ji poskládat z výborných muzikantů. Stejně důležité, ne-li důležitější je, poskládat ji tak, aby spolu lidé vycházeli. Horší muzikanti přátelé udělají lepší muziku než špičkoví hráči neschopní kooperace. To je opravdu ze života. (16.01.2010)

„Struny se zachvějí, saxofon zapláče, přináší naději, útěchu pro rváče.“ Konečně chápu hrdost, s jakou V Bruggách mluvil o svém rodišti Colin Farrell. Dublin. Krásné historické město plné památek, ale i drsné místo k chudému životu z ruky do huby, až do poslední zaplivané uličky prorostlé kořeny irské tvrdohlavosti a nesnášenlivostí protestantů s katolíky, ale i líheň skvělých muzikantů, s drzostí mládí křičících do světa: „Tady jsem!“ Jako se zjevil i sedmnáctiletý umaštěný vágus s úžasným hlasem Deco Cuffe (Andrew Strong, dodnes válí). Ten mě vzal pořádně za pajšl! OKÉNKO SLÁVY: [][] Svých pět minut si zaslouží: ♫♪ Kdo při koncertu odhodí paličky, u baru čapne vola, dá mu hlavičku, pak skočí zpět na pódium a v zakrváceném nátělníku divoce bubnuje dál. ♫♪ Ta, která se v šatně porve s dalšími vokalistkami, kvůli mrštnému jazýčku trumpetisty, a takto nažhavená se vrací zpátky do sálu, dát přídavek. ♫♪ Ten, jehož srdce hraje soul. Muziku, co tě chňapne za koule a vytáhne nad svinstvo bídy a všednosti. [][] Děkuji Willy Kufaltovi za lístek na koncert a možnost hodit mé slipy zpěvačkám na pódiu, za oživení srdce, bušícího do rytmu, za fajn meditaci i příležitost bilancovat. Zda i můj naplno prožitý život, byť bez odlesků slávy, stál za to. Pod nebem plným hvězd. (11.05.2023)