Režie:
Ladislav SmoljakHudba:
Jaroslav UhlířHrají:
Ladislav Smoljak, Petr Reidinger, Jan Kašpar, Bořivoj Penc, Genadij Rumlena, Petr Brukner, Václav KotekObsahy(1)
ŠVESTKA - je to hra o stáří a její umělecká úroveň je bohužel poznamenaná i stářím jejího autora. Ale je to hra cenná právě tím, že v ní dramatik prozkoumal, jak se zralý věk podepíše na lidské duši, řeči a myšlenkové potenci.. Dialogy nejsou tak hutné, jak jsme byli u Cimrmana zvyklí, jsou jakoby roztěkané, často opouštějí dějové řečiště a tvoří slepé laguny, odkud není návratu. Také vtipy už zdaleka nemají tu razanci jako za mlada. Ale hra je to cenná právě tím, že v ní i dramatik prozkoumal, jak se zralý věk podepíše na lidské duši, řeči a myšlenkové potenci. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (245)
1.) Úvodný seminár - zvláštnosti chôdze J.Cimrmana; Cimrmanova staroba, skúsenosti so železnicou a jej inštitúciami 2.) Hra Švestka - javiskový sklerotikon. Hra o stretnutí priateľov staršieho veku, ktorí sa stretajú na železničnej stanici malej dedinky, aby si očesali slivku. Přemysl Hájek (Ladislav Smoljak), vechtr (výpravca) vo výslužbe, po rokoch služby konečne získa strom do svojho vlastníctva, ale musí do určitého dátumu a času slivky obrať, inak prepadnú v prospech železníc. V posledný deň sa stretáva Hájek, sklerotik, jeho ukecaný bratranec Blažej Motyčka, Hájkov priateľ a horolezec Sváťa Pulec, a s nádejou na slivky sa do deja zapája aj mladý vechtr Kamil Patka. ()
Stařecké neduhy stokrát jinak. Tak tady opravdu Smoljak exceluje, jeho sklerotické výjevy nemají daleko k dokonalosti, což ovšem platí také o hereckých etudách ostatních česačů ovoce. U této hry si také více než u jiných všímám toho umění vytvořit zábavu tam, kde vlastně chybí děj. Nicméně, jeho nepřítomnost jsem však přece jen občas pociťoval. ()
Hru Švestka som videl premiérovo až teraz. Výborne som sa zabavil na seminári, ktorý patrí medzi najvtipnejšie. Škoda len, že samotná hra už úrovne seminára nedosahuje. Ak sa donekonečna opakujú gagy, ktoré už pri prvom uvedení nie sú ničím mimoriadne, nastupuje skôr pocit trápnosti, než zábavy. Ale to všetko je myslené v cimrmanovských proporciách, nie absolútne. Takže výsledné tri hviezdičky sú veľmi silné. ()
pořád ještě dost dobré, ale ta bezdějovost o sobě dává vědět až moc a navíc míra hlušiny tady už taky trochu stoupla...oprava po několika dalších posleších: hlušina se občas nachází pouze v semináři, hra se postupně propracovala do mého pomyslného cimrmaního best of. Jedna z nejlepších Smoljakových rolí! ()
Neustálé opakování určitých vět a situací ve hře, byť se tak děje pod záminkou sklerózy, není vůbec vtipné, naopak to nudí a nudí, podobně jako ve Vyšetřování ztráty třídní knihy. Stejně tak trable s podáváním ruky působí hodně vykonstruhovaně a tedy otravně, přeci není takový problém říct, pusť mi ten úd. A vymyslet pak jiný závěr. ()
Galerie (11)
Photo © Česká televize / Divadlo Járy Cimrmana
Zajímavosti (9)
- Jedná se o první hru z repertoáru Divadla Járy Cimrmana, kde z úst Bořivoje Pence zazní slavná otázka ohledně příbuzenstva pánů Žáby a Pulce. Druhá hra, kde zazní tato otázka, je Afrika (2004). (TomasSlach)
- Andulka Šafářová je pojmenována podle lidové písně „Andulko Šafářová“. Již předtím se tato píseň objevila v představení „Cimrman v říši hudby“, a to přímo v opeře. (mnaucz)
- Typickým neduhem stáří postavy vechtra Přemysla Hájka je zapomnětlivost pustit podávanou ruku člověku, s nímž se vítá. Ve hře tak nastávají několikaminutové úseky, v nichž Hájek drží pravici některé z dalších postav. Jak se tento nápad na vtip zrodil? „Mně se hodil zážitek ze Slovenska, kam jsme jednou jeli za strašnýho počasí do jedné obce na zájezd. Místní vedoucí kulturního zařízení byl opilý. Byl ale nesmírně šťasten, že jsme dorazili, jelikož už to vypadalo na zrušené představení. Já jsem mu podal ruku a on mě nepustil a vodil mě po tom kulturním domě. Vždycky mě někomu představil, ale nedovolil mi, abych tomu druhému podal ruku. Byl tak rád, že jsme dorazili. Vykroutil jsem se z toho tak, že jsem řekl, že se musím jít převlíct, a tak mě nakonec musel pustit,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák. (mnaucz)
Reklama