Persona
Persona
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleVOD (1)
Obsahy(1)
V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (259)
Tak toto jsem "sežral" se vším všudy!!! Obrazová invence (světlo/stín, montáže obličejů apod.), herecký souboj (obě jsou perfektní) a skvělý scénář o dvou ženách, které přeci jen nejsou natolik odlišné 85minutový kopec psychologie... Ps. : ty ženský jsou asi opravdu všechny stejný :)))))) ()
Přepsáno v lednu 2019. Persona dráždí všemožné osoby, vyznávající intelektuální kult, k sáhodlouhým rozborům pravého odhalení významů. Persona je Bergmanův ztopořený penis a zprostředkovává stav jeho duše i chtíče skrze vlastní fascinaci ženou i přes pokusy jejího plného uchopení a jejího úplného ovládnutí. Persona je surrealismus představ a úvah. Obraz si užívá každý okamžik výsostného postavení, výraz se přesvědčivě drží své nejniternější intimity a vyplavuje ji celou na obdiv světu. Dualita je nezpochybnitelná, jedinec je ve srovnání s celkem bezvýznamný a zranitelný. Život je divadelní scéna, je zvrácený a neměnný ve své podstatě a jediným proměnlivým faktorem jsou kulisy a míra zaujatosti. Některé role jsou nám vnuceny, jiné si vybíráme dobrovolně, dobro a zlo jsou spojenou a vzájemně zaměnitelnou hodnotou. Podvědomí se dostalo do schizofrenní situace, Bergmanův oidipovský syndrom je příčinou všech jeho snah o ucelené pochopení neslučitelné rozdvojenosti mezi ženou - matkou a ženou - milenkou. Persona je svéráznou psychoanalytickou terapií samotného Bergmana, odhaluje nejskrytější tajemství lidských duší, nejednoznačnost a nevyrovnanou rozpolcenost života. Jednou tváří ženy je Alma (vynikající Bibi Andersson), zdravotní sestra. Je přitahována slavnou pacientkou, touží po pochopení, brání se pocitu zneužití a nechává se manipulovat ve chtíči poznávání. Svoboda ducha je tělesnost bez zábran, vše ostatní je pouze pocitem vlastní zodpovědnosti ke společenskému uspořádání. Druhou tváří ženy je Elisabet Vogler (pozoruhodná Liv Ullmann), obdivovaná herečka v osobitém protestu proti realitě. Vyčerpanost odmítá plnit své role a přijímá pouze jedinou, novou, neznámou, ta ji na chvíli přináší nenadálý závan pocitu svobody, i když za cenu destrukce. Láska je nesrozumitelným pojmem a předstíraným obrazem citu. Zde jsou položeny autorovy základy fascinací ženou, otázky nemají přímé odpovědi, smyslnost v poloze podvědomí je rozervaností osobnosti, idol je nepoddajný a nedosažitelný v intimnosti. Z dalších rolí: citlivá Elisabetina lékařka (zajímavá Margaretha Krook), bezradný Elisabetin manžel (Gunnar Björnstrand), či osamělý Elisabetin syn (Jörgen Lindström). Persona je úchvatným filmem pro svůj výrazný způsob uměleckého zpracování surrealistky předkládaných obrazů a stanovisek. V jeho stínu se i Palach zdá být plagiátorským pozérem. Persona je nejintimnějším nitrem podstaty Ingmara Bergmana. Láska i nenávist jednou jsou, mateřství je posláním i zkázou ženské duše. Persona je schizofrenie života. Persona je originální a upřímnou umělcovou sebereflexí. ()
Poněkud těžky film s tíživou a nejistou atmosférou, od které nevíte co čekat. Herečky to hrály skvěle, jedna hrála tělem, druhá očima a obě předvedly výkony, na kterých celý film ležel. Persona byla moje úplně první zkušenost s Bergmanem a jeho režisérským stylem a musím říct, že až na nějaké nesrovnalosti, které jsem si neuměla vysvětlit, jsem měla zážitek značně artový a čistě pocitový. ()
Nuda k posrání #111. Viz Osvícení. 15% ()
vyborne odohrane a krasne natocene, avsak na pribeh som trosku kratky... ()
Bergman a jeho detailní rozpitvávání ženských duší. Zírám a neustále kroutím hlavou, jak někdo mohl něco takového natočit. ()
Som dosť zmätený, lebo nie som si celkom istý o čo vlastne v Persone išlo... Film si zaslúži pozornosť kvôli výbornej Bibi Andersson, čo sa týka Liv Ullmann, nie som si istý, či tvárenie sa vážne a sem-tam nejaký ten tupý úsmev sa dá považovať za hranie, ale išlo jej to celkom dobre. :) Inak je film miestami (najmä začiatok a koniec) dosť divný, povedal by som až "lynchovský". Akurát Lynch dáva zmysel aspoň trochu, nejaké tie asociácie tam sú, ale toto? 4 hviezdičky za zrozumiteľnú časť, zvyšok neviem. ()
Nikdy nemam ( nejspise sam ze sebe:-) ) nejlepsi pocit z filmu, ktery uplne nepochopim. Po precteni vsech komentaru se vsak muzu trosku uspokojit tim, ze nikdo to ostatnim divakum nevysvetlil ( vyjimka potvrzujici pravidlo-Džejkop, tak nejak by to byt mohlo )... Po druhem shlednuti mozna uberu jednu hvezdicku, protoze u Bergmana jsem zvykly ze ma filmy, ktere me nadchnou hned. Myslim vsak, ze tento film ma neuveritelny potencial, ktery clovek nestravi jen tak, protoze jeho vnimani je jinde nez takoveho Mistra! Chvalit vizualni stranku, kameru a herecke vykony Bergmanovych filmu by bylo nosenim drivi do lesa, zde je genialni. Tady si vsak vyhral s kazdym obrazem dokonale. Ke komentari od Tsunamiho: to mame tedy pekne " uznavane pedagogy ", kteri tvrdi, ze Bergman je nuda, doufam, ze uci maximalne telesnou vychovu...?! ()
Dokonale rozpracovaná ženská psychika. ()
Surrealistický krvavě-depresivní úvod, který musel určitě uspokojit Lynche, Triera a podobné tvůrce, je brilantním rozpáráním lidské duše, částečně i díky tomu, že na bergmanovský mráz je tato sekvence až příliš důrazná. Nicméně se samotným vrtáním se v oné duši je to už těžší - rozumím, o co šlo, ale například problematiku lesbické lásky dnes již bereme jako samozřejmost, nicméně rozumím tomu, že svého času diváci v kinech ani nedutali. Tak jako tak musím konstatovat, že zub času si vybral další oběť. Zčásti to Bergman zachránil navozením tématu ztráty dítěte, která mě zaujala podstatně více a která hodnocení překlopila na stranu poloviční spokojenosti - tu facku jsem sice viděl jen na plátně, ale pocítil jsem ji. Co se hereckých výkonů týče, tak nemohu sdílet tu zdejší víceméně jednomyslnou spokojenost - tradiční Bergmanovi spolupracovníci nepříspívali zrovna dvakrát k výraznosti (snaha vyvolat depresi mi někdy přišla křečovitá), v případě Liv Ullmann se bohužel jedná o opakovanou záležitost. Tenhle nedostatek naštěstí vynahrazuje narativní část, ve které se dá snadno ztratit, ale svým způsobem mi právě ta (ne)smyslnost přišla sympatická. I přes některé významné výtky si myslím, že film stojí za shlédnutí a když budeme brát v potaz, že tento film musel spolu s dalšími stát na počátku inspirace v úvodu zmíněných tvůrců, slabší čtyři hvězdičky si zaslouží. ()
Nemůžu říct, že by snad Ingmar Bergman nerozuměl ženské duši. Zdá se, že ji má nastudovanou docela slušně. Jenomže když se snímek dopracuje ke značně schizofrenní a trochu exhibicionistické druhé polovině, je to na mě přece jenom moc těžký kalibr. Raději dál v klídku zůstanu přízemním kulturním barbarem, neboť některá díla jsou mi do té míry cizí, že nemám nejmenší chuť se k nim vracet: Je mi silně proti mysli snažit se porozumět autorovým niterným pocitům, ponořit se do jeho hlubokých myšlenek a v kontextu s nimi docenit i audiovizuální ztvárnění jeho práce - a to bez ohledu na to, jestli extravagantní pojetí příběhu pramení z tvůrčí krize či z nemoci. Je to podobné jako s Pablo Picassem. Je mi pochopitelně známo, že je světově uznávaným malířem a sochařem a spoluzakladatelem kubismu ... Ale to nejsou ty pravé důvody, abych ve všech jeho dílech našla zalíbení. Občas mívám dokonce pocit, že si z nás ostatních umělecky nevzdělaných tak trochu střílí (podobně jako jeho následovníci) ... Ze všech sil se snažím být objektivní, takže nakonec přihazuju VELICE slabě blikající 3* ()
Pro mě osobně film o "pravdivosti" člověka a další geniální dílo "páně Bergmanovo"... ()
Intelektuální abstraktní freska pojednávající komplikovaný vztah dvou žen, má dost silných okamžiků, pro mě pak nejvíce popis sexuálních zážitků z úst Bibi Anderson, nicméně je tam i pár možná až moc abstraktních výjevů, které mi ne všechny připadají že právem zaujímají své místo, 4 hvězdy. ()
Viděno znovu po dlouhých letech. Dvě složky ženské duše - duchovní umělecká a sexuální mateřská - se setkávají v situaci, kdy duchovnost je zničena prázdnotou života, a stahuje se do ústraní. Mateřství o ni hned začne pečovat a ovšem též připomínat sexualitu, o které umělecká složka duše nechce moc slyšet. A chlapec to sleduje z (ne)bezpečné dálky. Přes všechnu propracovanost se mi už dnes zdá kód Persony poněkud zastaralý. Je to skutečná duše ženy, nebo naše mužská projekce? V závěru už mi bylo vlastně jedno, která to složka ženy odjíždí autobusem pryč. ()
Bergman je skutečným mistrem na abstraktní témata týkající se lidské osobnosti, duše a smrti. Tento snímek se zabývá rozpolceností ženské identity a i tato problematika je zpracována na výbornou. Díky fantastické černobílé kameře využívající kontrastů světla a stínu, famózních výkonů hlavních představitelek a zvláštní atmosféře je Bergmanova Persona filmem, který v člověku zanechá silnou depresivní pachuť. ()
Nemohu se zbavit dojmu, že tohle si Bergman natočil jen sám pro sebe. A je pak zajímavé sledovat, jak lidé koumají, přemýšlí do odvaření mozku a snaží se v tom za každou cenu (!) něco najít. A když se v tom intelektuálním guláši nenajde nic, tak nevadí! Je to přece Bergman!!!... Tohle fakt není můj šálek kávy a ač by si Persona nějakou tu hvězdičku za herecký výkon nebo vizuální stránku nejspíš zasloužila, nemůžu jinak. Prostě nemůžu. Tohle už nikdy více! ()
Zajímavé, Bergmanovsky dokonalé a těžko uchopitelné. ()
Film od legendy Ingmara Bergmana zaměřující se na psychologicky rozbor ženské mysli a naše místo v živote (existencialismus z pohledu ženy?). (SPOILER!))Ve filmy vystupuji dvě postavy. Slavná herečka která se uzavře okolnímu světu a přestane mluvit. A její ošetřovatelka, která se o ní stará a postupně se ji zpovídá ze svého života. Obě ženy tráví dlouhou dobu na chatě u moře, kde se jejich vztah rozvíjí a komplikuje až vygraduje pro někoho možná trochu nečekaným závěrem (jestli si ten film vykládám dobře). Jinak, vzhledem k ostatním dílům IB podle mě o trochu lepší i než sedmá pečeť, i když se to těžko srovnává a ty filmy jsou trochu jiné. Pokud máte rádi psychologické drama se zajímavým scénářem a osobitou formou, tak neváhejte. ( solidních 5/5) ()
Uhrančivé. ()
Nájsť a vyvodiť v tomto filme jasný záver je veľmi obtiažna záležitosť, Bergman nám opäť predostrel psychologický príbeh s dôrazom na morálne a nemorálne stránky ľudskej osobnosti. Rovnako sa príbeh odohrával v známom prímorskom prostredí. Persona je filmom, ktorý vás na konci nechá chladným a ukáže vám hlboké zákutia ženskej mysle. Pri sledovaní filmu sú divákovi jasne zobrazené rozdiely dvoch hlavných predstaviteliek, ktoré sú však na povrchu. Tým, že Elisabeth nerozpráva kvôli psychickému kolapsu, stáva sa z nej "tabula rasa", čo využíva Alma. Tá je veľmi šťastná, že ju konečne niekto vypočuje, až jej povie svoje najhlbšie tajomstvá. Príbeh začína naberať na obrátkach pri zistení, že Elisabeth nie je taká nevinná vo svojom mlčaní. V tomto prípade by som príbeh prirovnal k Bergmanovmu skoršiemu filmu a tým je Jako v zrcadle (1961). Od filmu nečakajte rýchle tempo skôr hlboké zamýšľanie sa nad rozdielmi či podobnosťou. "Je možné byť jednou a tou istou osobou v rovnakom čase... teda dvomi ľuďmi (personami) ?" 90% ()
Související novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)