Scény z manželského života

Komornost dovedená na samou hranici nesnesitelnosti. Portrét dvou blízkých, a přece neskutečně vzdálených duší provedený v absolutní hloubce a bergmanovské zevrubnosti. Navzdory tomu, že celý film vpodstatě stojí s duem Ullmann a Josephson se nenajde v masivní stopáži slabé místo. Bergman více či méně zúčastněně sleduje, naslouchá, odlupuje vrstvy až k samému jádru, které není složité, ale spíše děsivě prosté ve své bezvýchodnosti. Jeden z nejpůsobivějších portrétů lásky jako emoce na hranici usedlého štěstí a věčného úniku, poddání se a vzpoury, oddanosti a nenávisti. (28.05.2008)

Ingmar Bergman je mým psychoterapeutem. Jeho filmy považuji za terapeutická sezení a v podstatě s ním udělám pokaždé pěkný kus práce při úklidu ve svém vnitřním světě. Scény z manželského života je "nádherná" a velmi přesná sinusoida, po které se vezete, když se manželství rozpadá a vy se tomu zoufale bráníte. Nechci říkat, že je to universální pravda, ale moje rozhodně. Pěkně jsem si prožila svůj pád dolů znovu a z odstupu. Možná by se na Scény měl podívat každý, kdo se chystá vstoupit do instituce zvané manželství a není si tím příliš jistý, protože tahle dřeň je obnažená dokonale. (13.11.2008)

Kdybych film viděl přibližně za 30 let, tak bych ho asi hodnotil a komentoval úplně jinak. Manželství je nesmysl, to už ví dnes asi každý a jen čekám na den, kdy bude něco tak stupidního oficiálně zrušeno. Film je nám servírován strašně nudnou a nepříjemnou cestou aneb kecy, prdy, mašinky. Postavy vypouštějí z úst jednu píčovinu za druhou a zřejmě si u toho připadají hrozně důležitě. Prakticky celý film jsem se neskutečně těšil na jeho konec. A vůbec, k filmu jsem před jeho zhlédnutím choval dost silné předsudky. Toulal se mi na hardisku snad něco přes 2 roky, několikrát změnil složku a jednou i samotný hardisk. Za sousedy míval skvosty světové kinematografie i laciné porno. Moc dobře jsem věděl proč zhlédnutí tak dlouho odkládám. Na něco takového jsem se musel cítit v naprosté psychické pohodě, aby existovala alespoň teoretická šance, že ten paskvil dokoukám. Zadařilo se. Film mi nabídl přesně to, co jsem od něj dlouhé roky očekával, tudíž se jedná a naprosto nekoukatelnou sračku. Velmi rád ho nyní přemístím do odpadkového koše i s přiloženými titulkami, přičemž netuším, zda je švédština tak debilní jazyk a nebo jestli je překladatel až takový retard, když postava 30 vteřin mluví a je to přeloženo 5 slovy. Je tu však ještě jedna věc, která mi udělá větší radost, než přemístění této sračky do odpadkového koše. Vysypání koše. Bergmana už zřejmě nikdy více aneb třikrát a dost. (26.07.2013)

Scény z manželského života jsem pod názvem "Manželské etudy" před lety viděl jako hru ve Vinohradském divadle, a už tehdy jsem z toho byl nadšen. Jde totiž o příběh skvěle napsaný a velmi pravdivý - musím dokonce přiznat, že jsem se v některých replikách poznával (ačkoliv jsem nikdy ženat nebyl :o). Stejně jako onehdy na divadle, i zde excelují skvělí herci - a je mi líto, že jsem Erlanda Josephsona v ničem jiném neviděl (nepočítám-li mini roličku v Podzimní sonátě). Jinak je pravdou, že v tomto filmu asi není forma, kterou je natočen, příliš zajímavá - což u Bergmana nebývá zvykem. Jenže dle mého názoru je méně někdy více. (30.08.2005)

Detailní studie manželské krize. Bergman se zaměřuje jen na výseky ze života, často od sebe vzdálené několik měsíců. Prostředí připomíná minimalistickou divadelní dekoraci, což umocňuje divákovo soustředění na dialogy. V podstatě, když by měl diváka zavřené oči, nebo slyšel film v rádiu, vyšlo by to nastejno. Mluvené slovo je tu Bergmanovi vším – Sven Nykvist se maximálně podrobuje způsobu vyprávění. Děj jako by se odehrával mimo film, dozvídáme se o něm pouze skrz povídání ústředního páru, Johana a Marion. Ti si vzájemně sdělují, co se jim v době vzájemného odloučení stalo. Jednotlivé scény jsou tak vždy jakousi kulminací neviděného děje. Divák má v podstatě šanci být jakýmsi třetím partnerem, jelikož je na tom vždy stejně jako jeden z filmového páru, ten, co poslouchá. O to silnější je potom filmový zážitek – Bergman vtahuje diváka do děje naprosto nevizuálními způsoby. Jelikož se vlastně sám stává součástí filmu, jako by sledoval vlastní příběh. (04.12.2005)