Divotvůrkyně

Silné drama popisující, jak se zrakově postižená mladá vychovatelka snaží najít cestu k divoké, frustrované a těžce smyslově postižené Helen. Obě hlavní představitelky předvedly skvělý výkon, ale přesto musím vypíchnout Patty Duke ztvárňující malou Helen. Snímek je černobílý, a tak o to více vyniká boj mezi tvrdohlavostí, houževnatostí, obětavostí, tvrdosti a soucitem. (20.10.2013)

Na tom příběhu je dobré, že je založen na skutečných osobnostech, protože v tomhle případě to vůbec nevadí, ale pomáhá. Jeho síla je pak hlavně v tom, jak jsou jednotlivé postavy zahrány, kdy především Anne Bancroft je naprosto úchvatná a s Patty Duke si tak skvěle sedly, že by film fungoval i bez ostatních herců. Velmi silné, ale nikoli vyděračské. (02.06.2017)

„Poslušnost bez pochopení je slepá“. Nic nevidět, nic neslyšet a napsat o tom knihu – při čtení životních osudů Helen Kellerové se neubráníte němému úžasu. Jako první hluchoslepá vystudovala vysokou školu, načež bylo její jméno po dlouhé roky spojováno s bojem za práva žen, dělníků a … a tak dále, Wikipedie je ostatně přístupna každému. Divotvůrkyně mapuje její „převýchovu“. Za obrovského psychického i fyzického vypětí učitelky Annie Sullivan (více než skvělá Anne Bancroft) se z rozmazleného a zbytkem rodiny jaksi neúčastně tolerovaného divocha stává dítě chápající základní souvislosti světa a především života v něm (závěrečná scéna s kapkou vody vychází také z reality). Teprve druhý režijní počin Arthura Penna (a zároveň jeho třetí zpracování téže látky, po televizní a divadelní adaptaci) je sugestivním snímkem o nesmírném odhodlání a touze zvrátit status quo. Nutil mě klást si neustále otázku, jaké to je. Jaké to je, nemoci vnímat svět okolo sebe zrakem ani sluchem. Nevím, stále nevím a nedokážu si to představit, ale Divotvůrkyně bez sentimentu dokazuje, že i s podobným handicapem lze žít. Jenom přetrpět krušné počáteční chvilky, zde zastoupeny scénami, jež vážně není příjemné sledovat, přestože tušíte, že jinudy cesta nevede. Snad patnáctiminutový „teror“ v jídelně, jehož výsledek může někomu vzhledem k množství vynaloženého úsilí připadat malicherný, nedokážu pro jeho působivost připodobnit k žádné jiné scéně z dříve vzniklého filmu (teprve o čtyři roky později dosáhl podobného „psychicky-deptavého“ efektu Mike Nichols ve Virginii Woolfové). Ve scéně snídaně, mající charakter otevřeného boje, se krásně snoubí Pennova nekonvenční režie, „živá“ kamera Ernesta Caparróse a herecké výkony obou protagonistek (ne, Patty Duke ve skutečností není hluchoslepá). Vědom si faktu, o jak ojedinělý zážitek je připravuji, citlivějším jedincům sledování Divotvůrkyně stejně nemohu doporučit. 85% (17.02.2009)

Ja tedy ve filmu snesu leccos, Divotvurkyne je ale natolik depresivni (ani ne tak film samotny, jako zamysleni se nad tim, jaky by byl asi zivot narodit se slepy a hluchy), ze behem sledovani jsem mel jistou uzkost, ktera mi branila v jakemkoliv filmovem prozitku. Urcite se jedna o kvalitni film, i kdyz nechapu, ze to byl Arthur Penn schopen natocit. Uz tento film nikdy nechci videt a nikomu ho nikdy nedoporucim! (30.12.2013)

Jedná se o opravdu silnej a nervy drásající příběh, ale teatrálnost některých postav zde opět akorát ubírá na kvalitě. Jinak chápu, že začátky už jen uvědomění si samotný reality související se zkrocením musely být pro žáka i učitele nejkrutější, což snímek zobrazuje, ovšem dokola opakující se vnucování návyků se po čase stává tak trochu stereotypem a kromě pumpy neni ani nijak zvlášť z filmu patrný, co konkrétně Helen dokázalo zlomově změnit, no a závěr je více méně otevřenej, ale je jasný, že další osud Helen a její učitelky by vyžadoval minimálně pokračování. Hluboký story v průměrným zpracování. 60% (31.01.2017)