Hanba

Z ostrovní trilogie je "Hanba" filmem, kterýžto se filmu, tak jak ho my diváci (hlavně mainstream) známe a vnímáme, podobá nejvíce. Ano, zůstává tu hodně věci nevyřčených, za všechno si například všimněme Bergmanovy apolitičnosti, kdo nám tu válčí a proč? Fabule je oproti předchozí "Hodině vlků" a následující "Náruživosti" ale nejzřetelnější. Dovoluji si tvrdit, že hlavně proto dosáhl tento snímek nejslušnějšího ratingu, díky své otevřenosti (pokud to tak můžeme nazvat) divákovi. Každopádně mne osobně to moc nezaujalo, dva experimentálnější snímky mi byly bližší, pustil bych si je radši, Hanba nepřináší nic nového - to, že válka negativně determinuje lidí, vím už z jiných filmů. 65% (25.05.2013)

Sugestívna a pod kožu lezúca kritika vojnového besnenia a spoločnosti, ktorá to dopustí; v bergmanovskom svete bez istôt a Boha, bez mieru a hanby, v ktorom prežijú iba tí, ktorí sa dokážu z inteligentnej, ale slabej a pacifistickej bytosti zmeniť v krvilačnú beštiu. Tento psychologický prerod je taký hlboký predovšetkým vďaka výnimočných hereckým výkonom, ťaživým scenáristickým zvratom a veľavravným záberom režiséra-filozofa. A napriek tomu, že Hanba sa odohráva vo fiktívnej, nešpecifikovanej krajine a nešpecifikovanom čase, je smutnou reflexiou nielen dobových vojen, ale nadčasovo pojíma i súčasné globálne nepokoje. (9/10) (28.01.2014)

Filozofická dráma manželov - hudobníkov, ktorí sa chcú ukryť pred vojnou na odľahlom ostrove. Že si ich vojna nájde je jasné od začiatku. Sprvu vidíme klasického Bergmana, kde sa obrazy striedajú ako majú, až... keď vstúpi do filmu násilie vojny... potom sa psychologická surovosť mení na hmatateľnú, pre režiséra nevídanú. Drobnokresby postáv sú alfou a omegou Bergmanových filmov, ale azda nikdy nepoužil také silné "vonkajšie" násilie. A to je hnacím motorom prerodu postáv, hlavne Jan ( Max von Sydow ), ktorý sa z precitliveného umelca stáva bezcitnou postavou. Postava Evy ( Liv Ullmann ), so svojou krehkosťou, ale i živelnosťou zase dáva nádej do budúcnosti. (05.05.2011)

Nezvykle výpravný a extrovertní Bergmanův film. Jeho vyhrocená reflexe dopadu války na manželský pár, který žije v izolaci severského venkova, je vlastně z diváckého hlediska netypicky přístupná a otevřená. Výjevy válečných hrůz nepotřebují žádné extrémní stylizační doplňky, valící se kolony vojsk postrádají znepokojující anonymitu siluet tanků z Mlčení. Tušená válka naplno vtrhává do života postav, není důležité určit kdo s kým a proti komu, je důležité postihnout nápadnou změnu v chemii páru. Zpočátku dominantní Eva se mění v pasivního následovníka muže Jana, jehož slabota a zbabělost se vlivem válečných hrůz mění v jakousi hanebnou formu brutality. Muž zvíře vládne světu, zatímco jemný ženský princip se v houštině výbuchů a utrpení stahuje do trpitelské oddanosti. Nesmírně působivé, poněvadž navzdory jednoznačnému poselství dokázal Bergman uchovat složitý vnitřek postav. Metafora hanby je mimochodem bergmanovsky úchvatná – zlého snu, který nepatří ani jedné z postav a ten kdo se z něj probudí, měl by pociťovat nekonečnou hanbu. Jak vidíme, v tomhle ohledu se nic nezměnilo. Hanbu nevidět. (29.11.2008)

Na ostrove Gotland žije mladý pár. Všade navôkol zúri vojna. Jan a Eva Rosenbergovci sa snažia zostať stranou, ale nejde to. Vojna ich vtiahne do svojho ošiaľu. Bergman s pomocou výborných hereckých výkonov hlavných predstaviteľov a niekoľkých skvelých scén ukazuje nielen hrôzy akejkoľvek vojny, ale hlavne to ako mení ľudí. Je to jednoducho film o hanbe. (16.08.2004)