Jako v zrcadle

Čtyři osamělé bytosti na osamělém ostrově debatují o Bohu, o umění a o nevyléčitelné psychické chorobě jedné z nich. Je to celé jistě hluboké a má to přesah, ale já jsem se Bergmana někdy během dospívání zřejmě přejedl, protože teď už ten chmurný severský existencialismus téměř nemohu snést. Míjí se mou zkušeností; nelíčí svět, jak ho znám. Zaujala mě postava spisovatele, který si příliš pozdě uvědomuje, co všechno ztratil, když všechno – včetně svých nejbližších – obětoval na oltář umění. Jeho jen naznačené prozření stejně jako nečekaný záblesk naděje na závěr potěšily, ale ani tak jsem si film nezamiloval. (28.02.2011)

Áno, ďalší Bergmanovský "psychický teror a nápor na city". Tentokrát sa poháva s hraničnosťou normality versus abnormality a existenciálnymi témami. Úprimne musím priznať, že s témou a s akou takou pointou vyrukoval až v samom závere filmu, okrem posledných 30 minút to bolo v podstate dosť nudné a o ničom...Nemôžem si odmyslieť začiatočnú "fimovú vatu", preto len priemer tentokrát. (15.06.2007)

Druhý "oskarový" snímek Ingmara Bergmana (další nominace za vlastní režisérův scénář) a první z těch, které natočil na ostrově Farö (který si později sám zvolil za své bydliště). Sevřený příběh s minimem postav, který se odehrává v jediné lokalitě v časovém úseku jednoho dne nabízí dramatický, fascinující pohled do vnitřního světa jeho čtyř hrdinů a který vrcholí krutou scénou Karinina setkání s Bohem. Kromě skvělé Nykvistovi kamery, hereckého mistrovství osvědčené dvojice Björnstrand - von Sydow (jimž Passgard zdatně sekunduje) a tradičně vybroušených Bergmanových dialogů byl pro mne největším zážitkem výkon Harriet Andersson, herečky s velkým H, která je zde ve ztvárnění trpícího lidského stvoření stejně strhující jako o jedenáct let později v "Šepotech a výkřicích" (25.11.2009)

Pozvolný a dá sa povedať nezaujímavý úvod je postupne vygradovaný do záverečného maxima,stiesňujúcej atmosféry a po skončení projekcie sa cítite akoby na vás padol betónový kváder o sile jednej tony. Ťažké, temné a predovšetkým metaforicky silné psychologické dielo, ktorému opäť vizuálne dopomohol maestro Nykvist za kamerou, pričom niektoré obrazy mi silne evokovali Tarkovského (najmä Obeť). (11.06.2007)

Už jsem to psal. Ingmar Bergman je ve světě filmu pojmem. V tomhle ohledu jsem ale filmovej barbar a Through a Glass Darkly je teprve třetím filmem co jsem od něho viděl(alespoň se mám pořád na co těšit a co objevovat). I zde Bergman divákovi předkládá silný drama. Tentokráte psychologický rozklad osobnosti trpící schizofrenií. Slabší 4hvězdy. (23.08.2023)