Jako v zrcadle

Ingmar Bergman prostě není pro každého, ale každým filmem dokazuje, jak moc dovedl o světě a o lidech přemýšlet. Je to skutečně silná výpověď o tom, co se v člověku děje, co člověk dělá, jak člověk přemýšlí. Přesto je to snímek těžko přístupný, což je dáno zaměřením jen na malou skupinu postav a jakousi neutěšeností. (12.04.2015)

Čriepky čistého šialenstva. Totálna duševná dezintegrácia, ktorú predvádza hlavná hrdinka, je jedným z najlepších zobrazení mentálnej poruchy na filmovom plátne. Tu sa aj dá veriť, že Boh v podobe pavúka vyšiel spoza tapety a pokúsil sa ju znásilniť. Pre mňa ale ešte fascinujúcejším elementom je nehasnúca láska jej manžela. Také niečo nie je ľahké. Hoci aj samotná láska sa podľa niektorých psychiatrov dá čiastočne charakterizovať ako duševná choroba, zamilovaní jedinci údajne vykazujú určité príznaky schizofrénie. Každopádne, ďalší ťažkotonážny psychologický film. A divadelná hra napísaná Minusom nemá chybu! (18.07.2017)

I když se celým filmem táhne jako nit, nemoc Karin je jen katalyzátor na rozehrání Bergmanových klasických témat. Rodinného odcizení - otec se zajímá jen o sebe a o svůj "pošetilý" ostrůvek umění; dceřinu nemoc, jakkoliv nerad, bere jen jako další literární námět ke zkoumání. Bratr se i přes své vlastní problémy snaží Karin pomoct a porozumět, ona mu to ale (možná i vinou nemoci) ztěžuje. Hledání Boha se hlavní hrdinka nakonec vzdává, mezi otcem a synem ale možná vytvoří první skutečné pouto, ve kterém nelze nevidět autobiografický prvek. (24.01.2010)

Príliš komorné aj na Bergmana. Štúdia jednej šialenej a osamotenej duše takmer bez deja. Ako materiál pre rozbor na nejakej filmovej škole dokonalé, ako program pre príjemne strávený večer odpudzujúce. Inak fajn, len tomu chýbala výraznejšia záverečná pointa, prípadne katarzia. Vízia boha hlavnej hrdinky ako pointa mi nepripadala dostatočne nosná. Film má ale krásnu temnú atmosféru. VIDENÉ ZNOVA: Tento a aj mnohé ďalšie bergmanovky si vyžadujú viaceré zhliadnutia a aj emocionálne dozrievanie diváka. Iba potom dokáže oceniť to, čo som na prvý krát kritizoval. (10.12.2009)

Druhý "oskarový" snímek Ingmara Bergmana (další nominace za vlastní režisérův scénář) a první z těch, které natočil na ostrově Farö (který si později sám zvolil za své bydliště). Sevřený příběh s minimem postav, který se odehrává v jediné lokalitě v časovém úseku jednoho dne nabízí dramatický, fascinující pohled do vnitřního světa jeho čtyř hrdinů a který vrcholí krutou scénou Karinina setkání s Bohem. Kromě skvělé Nykvistovi kamery, hereckého mistrovství osvědčené dvojice Björnstrand - von Sydow (jimž Passgard zdatně sekunduje) a tradičně vybroušených Bergmanových dialogů byl pro mne největším zážitkem výkon Harriet Andersson, herečky s velkým H, která je zde ve ztvárnění trpícího lidského stvoření stejně strhující jako o jedenáct let později v "Šepotech a výkřicích" (25.11.2009)