poster

Jako v zrcadle

  • Švédsko

    Sasom i en spegel

  • Slovensko

    Ako v zrkadle

  • USA

    Through a Glass Darkly

Drama

Švédsko, 1961, 89 min

Režie:

Ingmar Bergman

Scénář:

Ingmar Bergman

Kamera:

Sven Nykvist

Producenti:

Allan Ekelund

Střih:

Ulla Ryghe

Zvuk:

Stig Flodin

Scénografie:

P.A. Lundgren

Masky:

Börje Lundh

Kostýmy:

Mago
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • troufalka
    *****

    Bergmanův styl vyprávění je mi bllízký. Zde je zrcadlo nastaveno na jednu poklidně vyhlížející rodinu. Otec, jeho syn a dcera, její manžel, odříznuti od civilizace, uzavřeni do svého světa na ostrově. Znánlivě banání činnosti a rozhovory postupně odhalují vztahy, zranění i napětí mezi čtveřicí. Zaměřeno je hlavně na Karin, která trpí psychickou poruchou, ale afektivní jednání a náhlá změna nálad je patrná i u otce a bratra. Nemocná je obklopená třemi milujícími muži, každý z nich může být jistou oporou, ale stejnou měrou může být z její strany ohrožen. Deresivní nálada a vnitřní nejistota je podtržena vypracovanou kamerou, která si hraje se světlem a stíny. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií(3.4.2015)

  • honajz
    *****

    Naprosto dokonalý film a troufnu si tvrdit, navzdory obecnému názoru, že velmi pozitivní, na Bergmana až nezvykle. Předně klobouk dolů před tím, jak pečlivě vytvořil své postavy - nejednoznačné jako život sám, přelévající se od pochybností k naději a zpět, ale přesto životných, uvěřitelných a pochopitelných. Navíc schopnost vytvořit tak životaschopné a sdělné drama s využitím pouze jednoho domu na ostrově, čtyř lidí, jedné lodi a jedné makety vrtulníku, bez nutnosti explicitních a rádoby realistických záběrů, to je už podle mne umění nejvyšší. Nu, co tu máme jako hlavní téma? Nemožnost lidí komunikovat mezi sebou. A jako vedlejší pak... Schválně, napadlo vás někdy, že Karin není šílená? Bergman musel číst nějaké vlastní životopisy světců. Tam je to podobné. Čím blíž jste skutečně Bohu, tím rozervanější jste. Se píše v těch knihách. Žijete v hmotném světě této planety a lidí na ní, ale vaše duše už je v jiných sférách. A vy pak připadáte všem kolem sebe jako blázen. Jste mimo realitu. Jako Pavla Bušová (můj Honzík, pokud to bude číst, pochopí) nebo Terezie z Avily, Terezička z Lisieux, Jan z Kříže nebo Padre Pio (pro ty ostatní). Závěrečný dialog je naprosto geniální. Jak to o lásce směšné i vážné, tak to, že Karin díky lásce jich všech byla obklopena Bohem, tak po závěrečné překvapivé a ulehčující konstatování, že „otec se mnou mluvil!“. Protože každá z těch postav má nějaký problém, který teprve postupně odkrýváme. Otec prahne po slávě, ale uvědomí si, že jeho život je prázdný stejně jako jeho vymyšlené knihy bez náznaku skutečnosti a že opomíjel sebe i své děti; Minus kromě problémů se sexualitou, kdy se bojí žen, protože to představuje sex a on se ho bojí jako můj starší syn - dokud nedojde v tom vraku k přechodu do jiné reality, tak kromě toho trpí nedostatkem zájmu ze strany svého otce: tak rád by si s ním povídal o svých problémech, tak rád by ho měl chvilku pro sebe! A protože to nejde, vymyslí a zahraje mu divadelní hru - což je naprosto neotřelý a dokonalý prvek, který jsem nikde jinde neviděl. O Karin už jsem psal, takže zbývá její manžel Martin, skvěle vystižený dokonalým Maxem von Sydow. Ten na vše jde logicky, je pravým opakem duchovní Karin, v lásce vidí jen ten sexuální podtext, a chybí mu jistá podvolenost manželky manželovi. Ale jeho hlavním problémem je, že neumí na věci pohlížet z nadhledu, bez odkazů na rozum a vědu, jinak řečeno mu chybí víra, i když její nedostatek dokáže rozpoznat u druhých. Myslím, že tady Bergman popsal sám sebe. Jinak je vidět, že Bergman měl ženské dokonale přečtené - chvílemi jsem měl u některých scén ze začátku filmu pocit, že koukám na vlastní manželku a její naprosto nelogické chování, resp. říká se tomu ženská „logika“. Určitým způsobem je film i o oběti, často pro vyšší účel: otec chtěl spáchat sebevraždu (oběť), ale díky náhodě, že auto chcíplo, si uvědomil, že tu musí být pro své děti; Karin obětuje manžela kvůli Bohu. Trochu mi vadily inscenační kiksy (v noci je v pokoji otce v jednom záběru okno otevřené, ve druhém zavřené; při scéně s Martinem a otcem na lodi je vidět stín kameramana; ta maketa vrtulníku je až moc okatá) a nelíbila se mi scéna incestu, ale to jsou fakt drobnosti a v případě incestu to mělo svůj důvod nakonec (muselo dojít k něčemu velmi neobvyklému, aby to vyšinulo tu dosavadní uplichtěnou vazbu). Vynahradily mi to jiné scény - nejen v tom prázdném pokoji, ale třeba noční pohled z okna na moře - mělo to v sobě všechny ty pocity, jaké mělo mít. A líbilo se mi, jak Bergman dokáže umělecky inscenovat prosté chvíle našich životů (třeba jak si Martin stříhá večer před spaním záděru), v tu chvíli jsem byl v Poděbradech u babičky kluků, obyčejný večer, jistá pohoda, klid jednoho obyčejného, ale vlastně neobyčejného večera - a tady v té scéně ta atmosféra toho všeho byla. A je tu ještě jedno drobné podtéma (vida, jak mnohovrstevný ten film je!), a to otázka pravdivosti či vyprázdněnosti umění, odtrženosti od reality a skutečného života. --- EDIT: Vlastně v tom filmu všechny postavy dopadly dobře. Martinova víra v logiku a vědu je nahlodána a začíná vidět i duchovní část života. Otec zjistil, že jeho díla jsou prázdná sláma a že by měl najít vztah k dětem. Minus přijme sexualitu jako běžnou součást života a navíc konečně může mluvit s otcem jako rovný s rovným (trochu mi to připomnělo Comeback, když Lexa říká Simoně: "A mami, mami, ty se mnou mluvíš!"). A Karin má, co chtěla, protože nedokázala žít ve hmotném a duchovním světě současně, tak se rozhodla jen pro ten duchovní, i když to znamená pobyt v blázinci. Ale K-Pax byl taky blázen, že? ;-)(22.1.2020)

  • Tatatranka
    *****

    Vrásky – meandry vyschlého pramene života odlitého do tváře druhého jako memento. Syster och bror. Dotter och fader. Fader och bror. Maka och make och sa vidare… Přelévání životů – genetická věčnost s uměleckou vložkou, smrtí. Smrt skutečnosti i fikce. Svět bez opor v kladech a záporech. Moře. Nevědomí. Přelud se jménem Bůh vstoupil do tapety. PS: Učím se švédsky, odpusťte.(2.1.2010)

  • sportovec
    *****

    Dnes lze sledovat již uzavřenou monumentální filmografii dalšího velkého Skandinávce. Je možné činit obecnější závěry nad dílem mimořádného tvůrce stříbrného plátna. Je pozoruhodné, že autor tak plodný je i tvůrcem dělným, že oddán vlastně jednomu tématu, kterým je individuum, drcené mlýnskými kameny naší doby, si zachovává nejen řemeslnou kvalitu, ale i mimořádnou invenci. Tragédie mladé ženy Karin, postižené postupující duševní chorobou (počínající schizofrenií?), která vrcholí viditelným rozpadem osobnosti v závěru ZRCADLA, je i velkou - a beze zbytku využitou - příležitostí další méně známé bergmanovské herečky Harriet Anderssonové. Až do - byť nedokonaného - incestu přerůstající vztah s mladším, zřejmě literárně nadaným bratrem jen uzavírá minisvět ostrova, samoty a 4 lidí, kteří v několika málo dnech, spíše hodinách prožívají mimořádné drama, jež je jen zdánivě zanechává nedotknutými. Že prostřednictvím lidských osudů Bergman dohlédá do obecnějších témat lidského bytí, je druhou samozřejmostí jeho tvorby. (Je pochopitelné, že milovníci triviální akčnosti nebudou po zhlédnutí filmu nadměrně nadšeni.) Velkolepý celek jedinečného díla je i v tomto případě obohacen o démant nepomíjející krásy a hodnoty.(24.12.2010)

  • giblma
    ****

    I když se celým filmem táhne jako nit, nemoc Karin je jen katalyzátor na rozehrání Bergmanových klasických témat. Rodinného odcizení - otec se zajímá jen o sebe a o svůj "pošetilý" ostrůvek umění; dceřinu nemoc, jakkoliv nerad, bere jen jako další literární námět ke zkoumání. Bratr se i přes své vlastní problémy snaží Karin pomoct a porozumět, ona mu to ale (možná i vinou nemoci) ztěžuje. Hledání Boha se hlavní hrdinka nakonec vzdává, mezi otcem a synem ale možná vytvoří první skutečné pouto, ve kterém nelze nevidět autobiografický prvek.(24.1.2010)

  • - Název filmu je narážkou na verš z Bible z prvního listu Korintským 13,12, kde se praví: "Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne." (gjjm)

  • - "Svita pro violoncello č. 2" Johanna Sebastiana Bacha (BWV 1008), která ve filmu zní, pochází ze slavného Bachova souboru svit pro violoncello z první čtvrtiny 18. století. Z tohoto souboru svit použil Bergman ještě jednu skladbu (svitu č. 5 - BWV 1011), kterou nechal zaznít ve svém filmu Saraband (2003). (Belsazar)

  • - Ide o film, ktorý bol nominovaný na dvoch Oscarov, čo nie je zas tak moc výnimočné. Zaujímavé je ale to, že bol nominovaný v dvoch ročníkoch. V roku 1963 za scenár a rok skôr za zahraničný film, kde dokonca nomináciu pretavil vo víťazstvo. (Paldiny)