Reklama

Reklama

Bergmanovo slavné drama o neporozumění a lidském odcizení. Příběh vyprávějící o chladu a odcizení mezi postavami sledujeme očima malého chlapce Johana. Ten cestuje na venkov společně se dvěma ženami – svou matkou Annou a bezdětnou tetou Ester, které se však skoro nemohou vystát. Zatímco požitkářsky zaměřená Anna se synovi příliš nevěnuje, Ester o Johana láskyplně pečuje. Příběh zasazuje trojici postav do města fiktivní země, kdy Ester, Anna ani Johan nerozumějí místnímu jazyku. Tento prvek faktického neporozumění jen posiluje motiv potlačených tužeb a frustrací hrdinů. Ti jsou od vnějšího světa odříznuti jak emocionálně, tak právě i bariérou jazykovou. Cestu k sobě pak marně hledají samotné sestry, ale i matka a syn. Ingmar Bergman tak ve filmu Mlčení vykresluje tíživý, velmi silný a přesvědčivý obraz zablokované komunikace. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (115)

Kulmon 

všechny recenze uživatele

Bergman se tentokrát vyhnul náboženskému motivu. Jeho oblíbená smrt sice zůstala, ale zároveň nastolil téma nové: sexualitu. Převapivě vcelku otevřené scény, nejeden pohled na ženské ňadro. Ale jinak typický Bergman se vším všudy - komorní příběh dvou žen, sester, z nichž jedna je nemocná. Film vrcholí konfliktem právě obou hlavních hrdinek. ()

Marigold 

všechny recenze uživatele

Bergman jako vyšitý. Symbolický příběh dvou sester – jedné nemocné a teoreticky obeznámené s principy života a druhé zdravé a životem živelně proplouvající, které se na jakési záhadné a blíže nescpecifikované cestě zastavují v blíže nespecifikovaném městě, přičemž dochází ke katarzi vzájemných vztahů. Jejich neporozumění je takřka absolutní, láska se zdá být nenávistí a slova nedokáží hranici probořit. Jedna má to, co fatálně chybí té druhé, a ani vzájemné rodové pouto nepomáhá nalézt souznění. Bergman v Mlčení analyzuje fenomén komunikace (empatie i chápání emocí toho druhého) a dochází ke zjištění, že stejnost jazykového kódu je to poslední, co nám slouží k potřebujeme k pochopení ostatních. Film je doslova protkán symboly, ať už je to hra světla a stínu, zvláštní prostupování ženského a mužského principu, příznaková práce se zvukem, nebo symboly velkého světa, který doráží na malý svět hrdinů (motiv tanků). Klíčovou persónou pro chápání příběhu je chlapec (syn zdravé ženy), který je sám tím jediným objektem prozumění, objektem, který dokáže vzbudit jednoznačnou emoci a smysluplnou komunikaci u obou žen na úrovni gest (objetí, pohlazení). Sám se tak stává tím, kdo je schopen právě laskou a něhou spojit dva zdánlivě neslučitelné póly nahlížení světa, který obě sestry představují. Bergmanův snímek Mčení je strhující právě propojením roviny symbolické a psychologické. Jedna druhou nevylučuje, nepodkopává, ale naopak zvýrazňuje. Je znakem geniálního režiséra, že na ploše poměrně intimního filmu dokáže pojmenovat a tematizovat některá zásadní dilemata lidské společnosti. A problém neporozumění a mnoha slov s nulovým významem je, zdá se, nestárnoucí. ()

Reklama

Radko 

všechny recenze uživatele

Odcudzenie je ústredným motívom pomaly plynúceho deja s minimom postáv, ktoré spolu príliš nekomunikujú. Väčšina dialógov sa odohrá medzi sestrami, ide však o konfrontačnú komunikáciu protikladov. Z prostredia hotela v cudzej krajine, kde sa odohráva väčšina deja, neodchádza väčšinou k posteli pripútaná, chorobou trpiaca sestra a rovnako ani jej synovec. Ten tvorí hádam jediné puto medzi oboma odcudzenými ženami. Druhá zo sestier je živočíšnejšia, nevydrží v uzavretom prostredí, chodieva do mesta, ponechávajúc tak chlapca chorej sestre a podivnému hotelu s jediným zriadencom. Zábavný kabaret a spoločnosť jej zrejme uľahčujú vymaniť sa spoza napätia, ktoré vládne v hotelovej izbe. Veľmi silná obrazová stránka, skvelé herečky, kafkovská atmosféra hotela patria k pozitívam inak emočne chladného filmu. Z nejednoduchej záležitosti sa vďaka zopár odvážnejším záberom, tlačou označeným ako škandalóznym stal dobový kinohit. ()

Madison 

všechny recenze uživatele

V poslednom čase som zastávala názor, že filmy bez slov len za plynutia myšlienok sú veľakrát pôsobivejšie, hoci teraz sa tohto tvrdenia musím vzdať aj keď výnimka potvrdzuje pravidlo :) Bergmanove pokusy navodiť psychologickú úroveň svojich snímkov, sú skvelé a neustále tápanie v ženskej mysli ešte lepšie, ale tento film takmer unikol mojej pozornosti. Milovníci "mlčanlivého dusna" však musia byť určite nadšení, ja som však zostala viac-menej sklamaná. Bergmana som si obľúbila (konečne niekto pochopil, aká je ženská duša nevyspytateľná a vyžaduje si aspoň minimálnu pozornosť:), ale táto snímka ma nechala chladnou a nezachráni to ani ústredný motív zničených sestier umárajúcich sa vo svojej ťaživej osamelosti, ktorý by diváka v ich žiali najradšej utopil tiež. Prvé sklamanie od Bergmana. ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Velmi zvláštní, myšlenkově více než výživný a na první pohled odtažitý film, ve kterém je ale pod povrchem spousta emocí. Stojí na tísnivé, dusné a rozpálené letní atmosféře (napomáhá tomu také výborný zvuk), nebojí se odvážnějších scén, které bych já osobně u Bergmana moc nečekal, ale hlavními opěrnými body jsou herecké výkony obou hlavních představitelek. Na jedné straně stojí Ester, nemocná (fyzicky i duševně), sexuálně frustrovaná (a po podrobnostech sestřina intimního života lačnící) intelektuálka obklopená lahvemi alkoholu a zmítaná záchvaty. A na té druhé Anna, její protiklad, divoká a zneuznaná, mateřského citu víceméně oproštěná, na rozdíl od své sestry však neupoutaná na lůžko, naopak neustále vyrážející za milostnými dobrodružstvími jako by chtěla svoji sestru ještě více uvést do deprese a zničit ji. Jejich vzájemný vztah je velmi komplikovaný, plný závisti, odcizení, nevraživosti, skrývaných citů, tajemné minulosti, strachu, zoufalství, vyčítavých dialogů („Jdi už, dokud ti to svědomí dovolí!“) a lásky stejně jako nenávisti. Mezi nimi se ještě motá Annin syn Johan, který si nemá s kým a vlastně ani jak hrát, tak se jen tak bezcílně potlouká kolem a velmi touží po něžných dotycích své matky, která ho však odstrkuje (jejich vztah celkově není zrovna moc zdravý, už fakt, že potomek vidí svoji rodičku takřka neustále nahou nebo dokonce s jiným chlapem). Přestože sestry spolu s Johanem jako jediní ovládají švédštinu, paradoxně si nerozumí, od komunikace tu jsou hotelový sluha (používá neznámou řeč) a číšník (nemluví vůbec), stejný jazyk tedy není hlavním hrdinům nic moc platný („Je krásné, že si nerozumíme.“). Vůbec celé to místo je zvláštní a v divákovi vyvolává řadu otázek, třeba o jakou zemi jde (podivné město Timoka, noviny psané v neexistujícím jazyce a do toho komedianti z Madridu) či v jaké době se odehrává (válečný stav, ale těžko si děj časově přiřazovat třeba k II. světové válce). Vše postupně spěje k nevyhnutelnému konci a jako určité vysvobození přichází déšť. Celkově silné 4*, ale nutno podotknout, že jde o docela náročný film, který jistě není pro každého. ()

Galerie (22)

Zajímavosti (2)

  • Ačkoli jazyk ve filmu zní “slovansky“, je jeho autorem sám Ingmar Bergman. Název města, "Timoka", je ovšem reálný výraz, který Bergman našel v estonské knize svojí ženy, Käbi Laretei. Znamená údajně "náležející katovi“. (džanik)
  • Svým otevřeným zobrazením sexuality film vyvolal nejen bouřlivou diskuzi, ale přitáhl také mnohem více diváků než většina Bergmanových děl. Podle Ingmara Bergmana šlo však o to nejnechtěnější publikum. (džanik)

Reklama

Reklama