VOD (4)
Obsahy(1)
Co dělá člověka… člověkem? Pixar Animation Studios uvádí celovečerní film Duše, ve kterém se představí středoškolský učitel hudební výchovy Joe Gardner (v původním znění Jamie Foxx), který dostane životní šanci hrát v proslulém jazzovém klubu. Jeden chybný krok ho však přenese z ulic New Yorku do Neznáma před, což je fantastické místo, kde čerstvě narozené duše získávají před vstupem na Zemi vlastnosti, návyky i zlozvyky. Joe však na svém životě lpí a tak spojí síly s duší číslo 22 (v původním znění Tina Fey), která však vůbec nechápe, čím je zrovna lidský život tak výjimečný. A jak se Joe zoufale snaží duši číslo 22 vysvětlit, co je na životě tak skvělé, sám získává odpovědi na otázky, které si sám nesčetněkrát kladl. (Falcon)
(více)Videa (6)
Recenze (421)
Peter Docter ukazuje, že je jednoznačne jeden z najzaujímavejších režisérov svojej generácie a po Inside Out a Coco opäť raz servíruje mimoriadne originálny príbeh, ktorý pracuje na viacerých úrovniach a vie tak zaujať od najmenších až po najstarších. Vymenúvať všetky tie geniálne nápady, ktorý Soul obnáša, by bolo zbytočné a siahodlhé. Dajte mu už niekto regulérneho (nie len animovaného) Oscara. Toto je lepšie než veľká väčšina filmov bežne nominovaných na hlavnú cenu. ()
Chybí tomu ta správná dávka emocí, která by Duši povýšila na další level a to je veliká škoda. U posledních Pixarovek (Coco, Toy Story 4, Frčíme) jsem si už zvykl, že mě v úplném závěru čeká emocionální bomba, která mě pošle do kolen, ale nejnovějšímu přírůstku legendárního studia tak silná tečka zkrátka chybí, přestože k tomu samotná látka tak vybízí. Není však třeba věšet hlavu… Přestože Pixar tentokrát nedokázal namixovat ambiciózně seriózní koncept s čistokrevnou zábavou, stále se můžeme těšit jak z další demonstrace technické dokonalosti, tak i z řady vizuálních a scénáristicky svěžích nápadů, a to v tomto případě bohatě stačí. Nechme stranou rozjímání nad tím, proč se to tváří jako animák pro děti (slušela by tomu spíše hraná forma s propracovanějším backgroundem) a přijměme fakt, že Pixar tentokrát na prcky tak trochu sobecky zapomněl. My na tom kdovíjak netratíme :-) 7/10 ()
Stejně jako V hlavě jiný a hlavně dospělejší Pixar. Atraktivní pro všechny generace, inteligentní, ambiciózní, nápaditý. Zatímco tehdy se hlavní hrdinka setkávala s Depkou nebo Hněvem, vyhořelý učitel hudební výchovy se potká s věčně nespokojenou duší. V den, kdy se jeho otravně obyčejný život snad začal obracet v lepší příští, smolně šlápne do prázdna a ocitá se ve stavu mezi bytím a nebytím. A v den, kdy se může stát pianistou v uznávané jazzové formaci, má ještě pořád šanci. Samozřejmě jsme za oceánem, takže nechybí srdečná poselství i mírná ztráta originality, dvě postavy se od sebe učí, obohacují a chápou, že život prostě stojí za to, přicházejí lepší i horší místa, s tempem se hlavně v druhé polovině místy zadrhneme, ale ten úsměv na tváři tak nějak zůstane. A hudební složka je moc fajn. ()
Tři hvězdy určitě ne proto, že by to byl průměrný film. Ale proto, že jde ode zdi ke zdi, od odvážně - či nerozvážně - zpřítomněných hraničních prožitků úzkosti z promrhaného života až po ta nejprovařenější nefunkční klišé, kterými se pak to rozkuchané lidské nitro snaží kvůli happy endu a následnému klidnému spaní zalepit, jako by chtěli otevřené, rozoperované břicho uprostřed roztěkané práce zase radši zavřít a udržet pohromadě pomocí flastrů s potiskem Kačera Donalda. *** Způsobuje to hodně mixed feelings, s naprosto neuspokojivým závěrem. Rozjitří se tam hodně nejcitlivějších věcí, v podstatě člověka a jeho individuální odpovědnost za smysluplné naplňování životního času nejdřív dost odvážně rozpitvají, na to, že to má být rodinný film, je to místy drsné až moc, a přináší to rozhodně podnětné a v mainstreamové produkci málo zpracovávané momenty, třeba jak se nepříjemně poctivě vrtají v tom, co je smysl života a co jsou nezdravé fixace na vlastní potřebu vyniknout, upínání se k něčemu. Dvě třetiny filmu mi bylo za postavy existenciálně úzko, a už vůbec jsem nemohla rozdýchat ty bezduché věčné úředníky, co se starají o dost debilní byrokratickou provozní mašinerii v přípravce duší na svět i k cestě na Druhý břeh (doteď vlastně nevím, jestli to bylo míněno jako drsná kritika, nebo to byla spíš neintencionální reflexe), a nezapomenutelně na dřeň a na solar mířil ten mrazivý vtip o rybách (jak se ta mladá chce dostat do oceánu a pořád o tom horuje a ta stará jí říká, že už v něm ale je, a mladá na to odpovídá, but this is just water, I speak 'bout the ocean! a pak už je jen významné ticho...). *** Z téhle reflektované zkušenosti jednoho musí do morku mrazit! Akorát že se pak autoři to rozkuchané citlivé nitro a rozjitřený stav duše ve finále snaží zalepit takovými klišé a absurdně banálními náplastmi, že to člověka v takovém stavu vyděsí jen ještě víc. Hodně mi třeba překáželo výtvarné pojetí těch jiných sfér, určitě si je šlo představit méně přízemně. A silně je tu všudypřítomně cítit vyčpělý americký patos a důraz na osobní štěstí a selfmademanství, což už je dneska dávno prohlédnuté jako falešný sobecký sen a náhražka pospolitého života, který je nám v tlaku na konzumerismus a izolacionismus a kariérismus odpírán - a ten závěrečný "povznášející" pohled na přeelektrifikovaný New York vyzařující do světa emise západní nenažranosti a sobectví na úkor zbytku světa už je dlouho chápaný nikoli jako něco, nač má být lidstvo hrdé a čím se má opájet, ale naopak jako výraz globálního průšvihu, západní nesolidarity a nespravedlivého dělení se o pozemské statky a výsledky práce a jako výraz bezohledné destrukce, závodu ke dnu. - Myslela bych, že tohle už je obraz, za jaký se propagátoři vystavují obecnému shamingu a kritice, stejně jako kdyby oslavovali otroctví nebo segregaci. *** Ale nakonec na mě asi právě tohle silně zapůsobilo tou nedotažeností, nedokonalostí, slabostí v závěru, tak naprosto lidsky bezradnou, když jde o ty větší, jednotlivce přesahující otázky a jejich řešení. Takže mě to (padající vrtulky javorů nechme stranou) nakonec asi nejvíc dojalo právě v těch slabinách, finální ztracenosti, pokud jde o nalezení řešení, nezáměrně, ztraceně, a o to bezelstněji. *~~~ () (méně) (více)
Animák pro dospělé dítě. Animák, kterej bohužel nepřekvapí. Kterej neoslní. Kterej naplní mustr úspěchu, přidá kousek jednadvacátýho století genderový a rasový rovnováhy a zahraje na jazzovou notu receptu na úspěch. A za rok si na něj dospělý dítě nevzpomene, protože ačkoliv je to animák o duši, sám duši tak zcela nemá. A přitom má tolik dobrého, že ty vysoký procenta v červeným si i zaslouží. Skvělá animace, hudba, design, kamera, hlasový osazenstvo... Jenom ta duše, no, ta tam prostě není. ()
Galerie (19)
Photo © Walt Disney Pictures
Zajímavosti (35)
- Jonathan Batiste napsal jazzové skladby pro newyorkské scény, zatímco Trent Reznor a Atticus Ross složili hudbu k sekvencím, které se odehrávají v „The Great Before“. Někdy tvůrci spolupracovali, aby tyto dva světy hudebně propojily. (Schyzartis)
- Meno postavy „22“ je odkazom na paradox Hlava 22. V takom prípade jediný spôsob, ako zistiť, že život stojí za to žiť, je žiť ho. (Weezy22)
- Tohle je první snímek od Pixaru, kde hlavní postava je černé pleti. (mrtynbaca)
Reklama